Angerkogel

Dvakrát sláva a dvakrát konečně. Pro jednou, že jsme se rozhoupali sundat pytel z hory Angerkogel – a to nejen pod něj domašírovat, ale také si užít cestou dolů. No a podruhé, že jsem se po třech týdnech dokopal k vyvolání fotek a zbastlení reportu. Nebudu se moc rozepisovat o akci samotné. Byla nádherná (posuďte z fotek) a náročná (vzhledem k tomu, že Vráťa po tomto výletě omarodil a má tři měsíce dispenz od fyzické zátěže).

Pohoda jazz ve třetině špacíru
Pohoda jazz ve třetině špacíru

Špacír

Dostat se na Angerkogel znamená nejprve urazit hodně dlouhou štreku po rovině. Vlastně ani ne tak po rovině, jako neustále nahoru a dolů. Zdejší hory, Totes Gebirge, jsou pohořím krasovým a jejich náhorní planiny jsou poseté muldami, závrty a proláklinami nejrůznějších tvarů a rozměrů. Lyžník překonává krom klasického převýšení i při jízdě po rovině na stovky lokálních mikropřevýšení, které se v konečném důsledku přičtou k celkové námaze.

Vrcholek Bosruck za modřínovou záclonou
Vrcholek Bosruck za modřínovou záclonou

Tento terén je přímo ideální na šupinaté lyže, kdy možnost jet bez pásů bez zbytečného přídavného tření, osvěžuje podobně jako skluz na běžkách. Sejdete-li ovšem z cesty, což se neznalým místních podmínek může hravě stát, mohou být výlezy z krasových kráterů hodně strmé. V té chvíli litujete, že na lyžích pásy nemáte. A my znalci místního terénu nejsme, opakované hlemzání se z děr nám bere síly, nakonec pásy přeci jen nasazujeme.

Podél stěn Eisernes Bergl
Podél stěn Eisernes Bergl

Nejsem moc příznivcem technických novinek a zázraků v podobě ulehčovadel pohybu vpřed, ale když mi na zvlhlých pásech začaly narůstat bakule sněhu a ladný skluz vpřed se proměnil v táhnutí ocelové koule na řetězu za sebou, uznal jsem prohru.

Když jinak nedáte, já ten vosk na pásy tedy vyzkouším

Nejen že kupodivu zabral, ale začal fungovat tak rychle, že mi to rozum zatemnilo až jsem sám sobě veřejně udělil důtku prezidenta družstva za odmítání neodvratného pokroku.

Jedno z mnoha bezejmenných návrší na planině
Jedno z mnoha bezejmenných návrší na planině

Ještě se vrátím ke krasu. Totes Gebirge nebo-li Mrtvé hory. Že by tento název zrcadlil také jeden druh neštěstí tak typický pro toto pohoří? Řeč je o závrtech (dolinách, muldách). Bezpečnostní expert německého alpského spolku Pit Schubert jim ve druhém díle své knihy Bezpečnost a riziko na skále, sněhu a ledu věnuje hned celou kapitolu. Závrty jsou kónické deprese o průměru od jednotek až několika desítek metrů, které jsou spojeny komínem s podzemními prostorami. A tady je problém. Tento komín (propadlina) na dně závrtu bývá často zcela nebo částečně zanesený zeminou, překrytý klečí, kameny a v zimně či předjaří sněhovou pokrývkou. Nebezpečí propadnutí se dá přirovnat k pádu do ledovcové trhliny. S tím rozdílem, že na ledovci s tím člověk tak nějak počítá a pohybuje se po něm navázaný na lano, na lyžařských túrách krasem jsem nikoho navázaného na laně ještě neviděl.

Ročně se v Rakousku pohřešuje okolo šesti set lidí (zdroj ORF). Drtivá většina samozřejmě nezmizí v závrtech, statistiku určují kriminální činy a sebevraždy. Ale při hustotě deseti nebezpečných závrtů na kilometr čtvereční v některých oblastech Totes Gebirge se docela divím…

Příběh

V říjnu roku 1996 se zkušený horolezec Herbert Bruckmüller vydal na třídenní sólový přechod Mrtvých hor. Předpověď počasí nebyla sice úplně ideální, ale protože Bruckmüller tuto trasu již několikrát v minulosti absolvoval a byl dobře vyzbrojen, nenechal se trochou deště odradit. Nesl s sebou proviant na pět dní, pět litrů tekutin, náhradní oblečení, bivakovací pytel, dvě svítilny, kompas a další výbavu obvyklou pro podobné přechody hor.

Po noci strávené na chatě Pühringerhütte se vydal po neznačené trase, tu a tam mu k orientaci posloužilo tyčové zimní značení, které ale v létě nejde všude sledovat. V orientačně náročném a členitém úseku ho zastihla tma, proto se rozhodl dál nepokračovat a vyhledal vhodné místo pro bivak. V jedné prohlubni, vedle kosodřeviny, shodil batoh na zem. Jak v něm lovil baterku, udělal přitom jeden krok vzad a propadl ze do komína závrtu. Přistál zády na široké kamenné terase, k jeho štěstí na měkkém batohu s hlavou ochráněnou karimatkou. Potlučené pozadí bylo v tuto chvíli bezvýznamné zranění ve srovnání s tím, co se mohlo stát. Zalezl do bivakovacího pytle a usnul.

Náš cíl
Náš cíl

Když se probudil chladem, vylovil z batohu náhradní baterku aby zjistil, že se nachází v prostoru velikosti běžného pokoje a pět metrů nad ním je ve stropě díra jeden krát dva a půl metru, kterou se sem nedobrovolně dostal a pod jeho nohama komín pokračuje zhruba dalších pět metrů ve stejné šířce a pak užším otvorem dál do útrob země. Potud dobré, ale jak ven? Připevnil na repšňůru kámen a několikrát jej vyhodil z otvoru ven v očekávání, že se kámen se šňůrou někde zachytí. Vždyť kosodřeviny bylo všude okolo dost. Ale kámen ne a ne se zachytit. Jakmile za šňůru zatáhl, kámen mu stále znovu padal k nohám. Když si člověk pomyslí, kolikrát se na kosodřevině něco zachytí, aniž by si to přál, např. lano při stahování po slanění…

Nekonečné bílé pláně
Nekonečné bílé pláně

V domnění, že prodloužením šňůry získá větší šanci na úspěch, rozstříhal nůžkami kapesního nože větrovku do spirály na úzký proužek. Přes veškerou snahu však ani další vrhání kamene nepřineslo očekávaný výsledek. Napadlo jej naplnit bivakovací pytel kamením a použít jej jako podstavce, s jehož pomocí by mohl otvoru dosáhnout. Tolik kamení však v jeho okolí neměl. Mohl se pouze pokusit postavit kamennou pyramidu. Výška pyramidy však k dosažení otvoru nestačila. Slezl tedy komínem, kapesním nožem dobýval kameny a v batohu je dopravoval na terasu. Protože šetřil baterie, pracoval téměř stále potmě. Všechny pokusy doskočit z vrcholu pyramidy k otvoru však končily nezdarem. Protože měl málo materiálu a pyramida byla velmi úzká, řítila se mu po každém odrazu. Kameny, které při tom padaly komínem dolů, musel znovu vynášet. Aby se po nezdařeném skoku nezřítil dolů až na dno pod ním, skákal vždy poněkud stranou, kde jak později zjistil, byly horší chyty. Skoky nekončily vždy na nohách. Aby nedopadal tak tvrdě, rozprostřel vedle pyramidy věci pro bivakování a náhradní oblečení.

Těsně pod vrcholkem Angerkogelu
Těsně pod vrcholkem Angerkogelu

Jeho původní plán počítal s tím, že po dosažení Tauplitzalm sestoupí přes Salzsteig do Hinterstoderu. Odtud měl zavolat své přítelkyni. Protože se však přítelkyně telefonu nedočkala, uvědomila policii. Pátrací akce začala ještě té noci. Bruckmüller zatím neúnavně stavěl stále znovu svoji kamennou pyramidu. Aby neusnul a snad i neumřel následkem podchlazení a vyčerpání, zůstal aktivní i celou následující noc, již druhou strávenou v tomto vězení. Nezavřel oka a stále znovu dělal nesčetné kliky, aby se zahřál. Rozdělil proviant tak, aby mu v případě potřeby vydržel i na deset dní. Přestože uvažoval takto racionálně, ohlásily se první pochybnosti, zda se mu do té doby podaří vyprostit.

Spokojení účastníci výletu
Spokojení účastníci výletu

Třetí den po pádu do podzemí pršelo. Studená fronta se stahovala nad celým Rakouskem. Hory byly často zahaleny v mracích. Tucty záchranářů a četníků z údolních obcí Grundlsee, Grünau a Hinterstoder pročesávaly za pomoci vrtulníku všechny možné trasy. Bezvýsledně. V blízkosti Bruckmüllerova vězení neprošel nikdo. A i kdyby, sotva by si někdo všiml malého otvoru v zemi. Bruckmüller dále po každém neúspěšném skoku přestavoval svou kamennou pyramidu. Když uslyšel hluk vrtulníku, vyhodil bezmyšlenkovitě několik kamenů otvorem ven, čehož vzápětí litoval. Kameny stejně nikdo nezahlédl a nyní mu chyběly při stavbě pyramidy. Nikdo nemohl tušit, že se nachází uvězněn v jeskyni jeden kilometr na západ od zimní značené cesty. Na základě výpovědi jednoho horolezce, který uvedl, že pohřešovaného potkal při výstupu na Rotggschirr, letěl vrtulník k jeho vrcholu, aby se zjistilo, zda se tam Bruckmüller zapsal do vrcholové knížky.

Hledali marně. Ale našly se ponožky, které však, což nemohl nikdo vědět, nepocházely od Bruckmüllera. Pátrání se znovu rozběhlo naplno, tentokrát i se psy, od místa nálezu ponožek. Bezvýsledně. Několik Bruckmüllerových přátel se rozhodlo pátrat na vlastní pěst. Než vyrazili, dotazovali se u tří věštkyň. Jedna neviděla vůbec nic. Druhá jej viděla schouleného sedět na bobku. Přece jen. Třetí jej viděla u Ofenlochu, tedy na náhorní plošině, a ne na jejím okraji (což také byla pravda, i když ne přesně). Příbuzní i přátelé začali znovu doufat. Byli pevně přesvědčeni, že dosud žije.

První pokusy o telemarkový oblouk v backcountry
První pokusy o telemarkový oblouk v backcountry

Příštího dne, již čtvrtého stráveného v jeskyni, byly vrcholky Severních Alp zahaleny v mracích. Nad hranicí 2000 m sněžilo. Přátelé hledali v oblasti Ofenlochu, ale marně. Propast, ve které byl Bruckmüller uvězněn, je od Ofenlochu vzdálena nejméně dva kilometry. Pohřešovaný nadále stavěl svou kamennou pyramidu, ačkoliv to bylo frustrující a zdálo se to být marné. Člověk, který se dostane do beznadějné situace a nevidí žádné východisko, se bude stále znovu pokoušet i o to nejnemožnější řešení. Člověk se jen tak snadno nevzdá. Až teprve tehdy, když je u konce svých sil. A to Bruckmüller zdaleka nebyl. Jeho dobrá kondice mu dovolovala znovu a znovu stavět kamennou pyramidu, i když naděje na vysvobození pomalu slábla. A to zlomí každého. Se slábnoucí nadějí rostlo zoufalství, které se jej pomalu zmocňovalo.

Zatím pokračovalo vrtulníkem podporované pátrání v závěru údolí Almtal. Na základě výpovědi věštkyně se znovu vydala část záchranářů na náhorní plošinu. Večer však byla akce s konečnou platností ukončena, protože naděje najít pohřešovaného živého byla rovna nule. Bruckmüllerovi přátelé dorazili po neúspěšném pátrání k horské chatě Pühringerhütte. Když ji našli zavřenou (správce mezitím sestoupil do údolí), zhasla i ta nejposlednější naděje. Pátého dne stráveného v jeskyni, po čtyřech mrazivých nocích a sotva méně chladných dnech, se počasí změnilo definitivně. Nastala bouře, nepříznivé počasí, které mělo zahájit stoletou zimu, začalo.

Sníh v severním svahu je dokonalý
Sníh v severním svahu je dokonalý

Od krátkého spánku bezprostředně po svém pádu nezamhouřil Bruckmüller oka ze strachu, aby nezaspal a nezemřel podchlazením. Vedle nespočetných kliků na zahřátí stavěl nejméně třistakrát znovu a znovu svoji kamennou pyramidu. Stejně tolikrát vyskočil k otvoru ve stropě. Marně. Z počáteční víry ve vysvobození v tuto chvíli už mnoho nezbývalo. Jeho zoufalství dosáhlo rozměru, který ještě nikdy v životě nezažil. Stále častěji trpěl panickými záchvaty, halucinacemi, depresemi a pomalu se loučil se životem. Přesto se nevzdával. Zvýšil pyramidu, přičemž obětoval všechno, co mohl postrádat. Konzervy, dózy od nápojů naplněné pískem, prázdnou krabici od proviantu i své pohorky. Dovolil si je obětovat, protože měl s sebou ještě lehké plátěnky určené pro pobyt na chatě. Aby zvýšil stabilitu štíhlé pyramidy, rozstříhal bivakovací pytel na proužky a omotal ji. Stejně tak naložil s veškerým zbytkem šňůr. Přes všechno úsilí však zůstala pyramida velmi vratká.

Milan si nedá kožené boty rozmluvit
Milan si nedá kožené boty rozmluvit

Proti očekávání se tentokrát pyramida nezřítila už během výstupu. Konečně stál výš než kdy předtím. Risknul skok doleva, protože tam byly lepší chyty. Do této chvíle se skoku doleva neodvážil, protože kdyby se skok a zachycení na okraji závrtu nezdařil, zřítil by se do komínem dolů. Konečně. Bruckmüller dosáhl chytů, podařilo se mu udržet a rozporem vylezl z otvoru. Po osmdesáti pěti hodinách v jeskyni byl opět na svobodě, ale ještě zdaleka ne zachráněn.

Pršelo, byla zima a spásná chata daleko. Bruckmüller byl zcela vyčerpán a na nohou měl pouze plátěnky. Oslněn denním světlem, nehledě na studený déšť, upadl do tvrdého spánku, ne nepodobnému bezvědomí. Asi za hodinu jej probudila zima. Měl jen jedno přání. Teplo. Vždyť v podzemí po celou dobu jen ukrutně mrznul. Usoudil, že tepla nejrychleji dosáhne v Pühringerhütte. Na druhou stranu, směrem k Tauplitzalm, by měl sice vítr v zádech, ale cesta byla delší. Navíc se domníval, že chaty tam už budou zavřené. Přímý sestup k jezeru Grundlsee by byl nejrychlejší. Protože jej neznal a protože sestup částečně vedl volným terénem, nechtěl to ve svém neutěšeném stavu riskovat.

Valí dolů nezaměnitelným stylem
Valí dolů nezaměnitelným stylem

Zaslechl vrtulník. Smysl toho letu za tak nepříznivého počasí nechápal. Nemohl vědět, že Pühringerhütte byla již zavřená a že horská služba na základě neúspěchu zapochybovala o tom, zda Bruckmüller na chatě vůbec přenocoval. Vrtulník letěl nahoru se správcovou. Zápis v knize hostů byl jasný: pohřešovaný na chatě přenocoval a udal cíl cesty, Tauplitzalm. Helikoptéra letěla zpátky. Příštího dne měla být zahájena nová pátrací akce.

Proti silnému větru to šlo jen pomalu. Vítr s deštěm se změnil ve sněhovou bouři. Sníh zůstával ležet. Setmělo se. Bez světla dorazil za tři hodiny po kolena v čerstvém sněhu k Pühringerhütte. Ale chata byla zavřená. I zimní místnost. Jeho zklamání bylo nesmírné. Vydal se dál dolů k chatám v Elrngrube, o nichž se domníval, že budou ještě otevřené. Ale i tyto chaty byly již zavřené. S pomocí rezervní svítilny, jež byla už dávno vybita, ale kterou v kapse kalhot zahřál natolik, že chvilku svítila, napsal zprávu na papírový kapesník. Pak pokračoval dál v sestupu. Cestu znal. Jen proto ji ve tmě našel, i když ne bez potíží.

Jsu jak sněhulák!
Jsu jak sněhulák!

Starost mu dělal úsek cesty podél jezera Lahngangsee. Připravil si do kapes několik kamenů, aby je v případě potřeby mohl hodit ve směru k jezeru. Tak by poznal, zda se už nachází příliš blízko jezera či nikoliv. Mezitím se přehoupla půlnoc. Když konečně dosáhl hranici lesa, oddechl si. I když už to nebyla hrůza prožitá pod zemí, stále neměl vyhráno. Musel čelit mrazivému chladu a tápat ve tmě. Jednou ztratil cestu. Lezl kosodřevinou po čtyřech tak dlouho, dokud ji opět nenašel. Co se terénu týče, měl nyní před sebou ten snadnější úsek cesty. V lese však byla ještě větší tma než venku. Sestup z Pühringerhütte do údolí je deset kilometrů dlouhé, nekonečné trmácení nahoru a dolů kamenitými horskými svahy.

Na nácvik záchrany z laviny už není čas, jedem dom.
Na nácvik záchrany z laviny už není čas, jedem dom.

Když ráno okolo sedmé Bruckmüller dorazil k jezeru Grundlsee, bylo to více než 20 hodin od okamžiku, kdy se vyprostil z podzemí. U sedláků v Schachenu se už svítilo. V kuchyni bylo teplo. Konečně teplo. Dostal teplý čaj a musel vyprávět. Pak jej dopravili do nemocnice. Teprve tam se mohl pořádně vyspat. Díky dobré tělesné kondici přestál Bruckmüller své dobrodružství překvapivě dobře. Nepřivodil si žádné omrzliny, které by nesly trvalé následky.

Sledujeme Milana, zda se nepropadne pod zem.
Sledujeme Milana, zda se nepropadne pod zem.

Za několik dní byl z nemocnice propuštěn. Avšak zážitky prožité na okraji života a smrti se nevymažou z paměti ze dne na den. O co je takový zážitek delší a intenzivnější, o to déle se z něj člověk vzpamatovává. A Bruckmüller byl na pokraji smrti všeho všudy déle než 105 hodin. Ještě celé týdny potom nemohl spát potmě. Když se vzbudil, propadal panice. Pokaždé si myslel, že je stále ještě v jeskyni. Později Bruckmüller dojemně vylíčil své zážitky v knize Proč neumíš létat?.

Hausfahrt s horou Stubwieswipfel v pozadí v podvečerním světle
Hausfahrt s horou Stubwieswipfel v pozadí v podvečerním světle

Napsat komentář