Potkáte někoho neznámého a padnete si do oka, ale nepředáte si kontakt. Je příjemné, potkáte-li ho jako zázrakem znovu a na tom samém místě. Kopec Glasenberg má místní expert Sepp za pětatřicet let sjezděný kolem dokola. Ale každý den je jiný, říká.
Vyrazili jsme s Vláďou okusit čerstvý prašan. Jako málo kdy jsme nečekali na první jasný den po nadílce, ale rozhodli jsme se vyrazit přímo do sloty. Než jsme stačili vystoupat na vrchol kopce Glasenberg, parádně se rozsněžilo. Při první jízdě dolů na nás volá nějaký lyžník, který stoupá vzhůru.
Ty jo to je ten maník, co jsem ho tu potkal minule a jezdili jsme spolu, to je úžasný!
Potřesení pravicí, poplácání po ramenou a nabídka sjezdit svahy, které neznáme. To se zkrátka nedá odmítnout. A hned první jízda má být zostra. Sepp říká, že si pamatuje jak tu před patnácti lety sjela lavina. Následujeme Seppa do křoví a jakmile se prodereme přes větrolam, strmost svahu nás přeci jen zaskočí. Ale prachová peřina je víc než výzva. Když po emotivním sjezdu stoupáme podruhé k vrcholu, zastavím se pohledem na strmé horní části svahu, který jsme při první jízdě nechtěli jet, protože by to bylo na nás moc. Po tom co jsme právě sjeli, se nám už tento úsek jeví jen jako mírná loučka.
No, nebudu si plácat játra, jezdili jsme do roztrhání těla. Teprve když Sepp legendární hláškou ukončil dnešní den, dali jsme si sraz na určeném místě, odkud nás Sepp odvezl k němu domů na ochutnávku domácí šunky a šnapsu. Při dvouhodinové degustaci jsme naplánovali další akce a můžeme prý kdykoliv přijet a přespat. Vřelé díky!
V takovém počasí už jsem jindy normálně dvě hodiny doma
