Fyzická příprava před sezónou

Jeli­kož Vláďa s Mon­čou v závě­ru letoš­ní­ho léta pro­ved­li reko­gnoska­ci domá­cích teré­nů, roz­hod­li jsme se na oplát­ku my pro­vést obhlíd­ku těch u sou­se­dů. Než napad­ne sníh, vyu­ži­je­me výlet do Rot­te­n­man­ských Taur k utu­že­ní fyzic­ké kon­di­ce a roz­hý­bá­ní našich na zahál­ku při­vyk­lých údů. Inspi­ra­ci si bere­me od Kor­bel­ní­ků, kteří při let­ním výš­la­pu s Kor­be­látča­ty na Großer Bösen­stein s údi­vem hle­dě­li od vrcho­lo­vé­ho kříže na hře­bí­nek Dre­is­tec­ken­grat s při­leh­lý­mi vrcho­ly Son­tagskar­spi­t­ze a See­kar­spi­t­ze, vzná­še­jí­cí­mi se na údo­lím Ochsenkar.

Navzdo­ry brz­ké­mu odjez­du pro­bí­ha­la cesta autem útrp­ně. Pro­bou­ze­jí­cí se kami­oňá­ci na hra­ni­cích, ome­ze­ní kvůli stav­bě dál­ni­ce za Fre­is­ta­d­tem a pon­děl­ní špič­ka v Linci mě takřka při­pra­vi­la o nervy. Hodi­no­vé zpož­dě­ní. Kudy bude­me jez­dit v zimě je mi záha­dou. Nicmé­ně v půl desá­té nás vítá prázd­né par­ko­viš­tě u chaty Edelrau­te­nhüt­te, 1706 m.n.m. Nezdr­žu­je­me se a ubí­rá­me se za hře­ben Hauseck o sto metrů níž do ved­lej­ší­ho údolí. Panu­je barev­né pod­zim­ní počasí!

Po čtvrt­ho­di­ně chůze se les roze­stou­pí a my pro­chá­zí­me vře­so­viš­ti spod­ní části údolí Och­sen­kar. Zur­čí­cí potok a same­to­vá úbočí porost­lá vyso­kou reza­vou trá­vou půso­bí dojmem sever­ské kra­ji­ny. Krásu pano­rá­ma­tu lze stěží zachy­tit objek­ti­vem, proto si jej sna­ží­me vští­pit do pamě­ti. Vprav­dě idy­lic­ké místo pro bivak. Nejsme tu ale od lel­ko­vá­ní, proto alou na hře­ben. Postup vzhů­ru zpo­ma­lu­jí trsy zra­lých bru­si­nek a slun­ce, které se za bez­vět­ří opírá do svahu.

Zabrán do výstu­pu, zne­na­dá­ní pár desí­tek metrů pode mnou, vidím žen­skou v černé blůze s bílým šát­kem na hlavě. Tak přeci jen to byl člo­věk, co jsem viděl z úpatí. „Já jsem tu jen na bru­sin­kách”, odpo­ví­dá na mé „Berg Heil!” a roz­ha­zu­je ruka­ma kolem sebe. Před poled­nem sto­jí­me u kříž­ku prv­ní­ho dneš­ní­ho vrchol­ku, Große Rübe, 2093m. Oběd­vá­me pizzu, domá­cí chléb a vyni­ka­jí­cí pudin­ko­vé kolá­če s jaho­da­mi, meruň­ka­mi a kiwi, narych­lo kou­pe­né ráno v trie­ben­ské pekár­ně. Na seve­ru máme výhled přes údolí Pal­ten­tal až k poho­ří Haller Mauern, Geäuse a Hochschwab, které jsou na roz­díl od toho, na čem sedí­me, posta­ve­ny z vápen­co­vé­ho mat­ro­še. Posil­ně­ni míří­me po hře­be­ni k vrchol­ku See­kar­spi­t­ze, 2115m, odkud se nám otví­rá pohled na celou dneš­ní hřebenovku.

Upřím­ně řeče­no, mám z výhle­du na dneš­ní plá­no­va­nou trasu kapá­nek respekt. Utě­šu­ji se, že únava je z vedra, niko­liv z nemo­houc­nos­ti. Před­po­klad se naštěs­tí potvr­dí v sedél­ku nad jeze­rem, kde se do nás opře svěží luft z údolí Seitenstallgraben.

Úsek mezi Sonn­tagskar­spi­t­ze, 2350m a Gr. Bösen­stein, 2448m, se nese ve zna­me­ní vzduš­ných pasá­ží a neko­neč­né­ho vylé­zá­ní a slé­zá­ní věží, věži­ček a žulo­vých bloků. Pár klí­čo­vých úseků je zajiš­tě­no, všech­ny je pře­ko­ná­vá­me v sestu­pu. Expo­no­va­ných pasá­ží není mnoho, navzdo­ry infor­ma­cím kolu­jí­cím po inter­ne­tu. Mě osob­ně se víc líbil jiho­vý­chod­ní hře­ben na Dre­is­tec­ken, pod nímž jsme tra­ver­zo­va­li do sedla a který tak zůstá­vá výzvou na jindy (i s dětmi).

Každá legra­ce končí, máme tu Gip­fel­kre­uz. Co víc si přát? – fén vydr­žel po celý den pum­po­vat od jihu teplý luft přes hlav­ní alp­ský hře­ben, k veče­ru se vyso­ká oblač­nost sice zahus­ti­la, ale to neva. Až sestou­pí­me nor­mál­kou k autu, bude­me mít v nohách 11 ušlých kilo­me­t­rů a 1250 nastou­pa­ných metrů. Coby pod­zim­ní pří­pra­va OK. Už aby jen napa­dl sníh, bez něho se na ty kopce nedá koukat.

Skol!