Což takhle dát si špenát? Ne, blbnu, což takhle překlopit se do jarního ježdění na firnu? Ono totiž období přeměny kolem března bývá poněkud bolestivé, protože sněhové podmínky testují fyzičku, zejména vytrvalost svalů stehenních a prdelních. Proto by to chtělo trochu oddech.
Tak jo, naordinuji nám pohodové loučkaření na svazích Hochschwungu, sdělil nám metodik. Co naplat že nástup je štreka a že jsme měli menší pauzu v ježdění, na takové naše připomínky dělal, že se právě vrátil z vyšetření od ušního, které pro pacienta nedopadlo nejlépe.
Zprvu se nám šlape excelentně. Za zvuku malotraktoru, kterým sedlák, majitel hostince a provozovatel dětské sjezdovky v jedné osobě, vyváží hordu děcek na začátek louky nad statkem, stoupáme po umrzlém sněhu a v příjemném chládku.
Později se situace překotně mění. Zvuk malotraktoru odezněl hluboko v údolí, kolem vyrostl les a my vstoupili do zledovatělého a strmého žlabokoryta. No funím jako lokomotiva, peprná slova nepomáhají pásům držet na svahu a po chvíli se i mé tělo nezadržitelně sune zpátky do údolí. Hádejte co se na to můžu? Když se s lyžemi na zádech doplahočím nahoru ke klukům, Milan situaci uklidňuje nabídkou čaje ze své konve. Nahoře přitopili, hlt tekutiny přijde vhod.
Nyní se situace mění ještě víc. Slunce spaluje na nekonečné rovině. Ještě že jdu v sukýnce. Nohy ale odumřely a vůbec tak nějak celkově fyzicky nic moc. Jak po flámu, který se ale nekonal.
Ne, mé stáří, ještě Tě nepozvu dál!
Konečně vystupujeme nad úroveň lesa, jenže situace se opět mění. Začal fučet vítr jako sviňa a mě už v sukýnce není teplo.
Dolézáme do sedla pod vrcholem, ze kterého na nás už něco gestikuluje metodik. Asi i něco říká, ale větr odnáší jeho slova kamsi. Aha, už jsem to pochopil, máme jít po hřebínku k němu, chce filmovat. Já to tak nemám rád, jak vítr dokáže znepříjemnit jinak hezký den, to je psycho. Když přicházím k Vláďovi, který se ptá, kam budeme pokračovat dál, smrští nadávek a uštěpačných poznámek usměrňuji další postup jednoznačně okamžitě ku sjezdu. Rychle se přiobléct, na panorámata kašlu.
Na větrných sněhových vlnkách to zprvu s jistotou nejede. Střídá se zledovatělý sníh, vystupující kamení, krusta a měkoň. Na několik zastávek se dostaneme do bratelného terénu. Záměrně se držíme v mírnějším svahu, který není posetý jinak všude přítomnými stopami skialpinistických davů.
Nakonec si každý tu svoji lajnu najdeme a je to vcelku zábava. Sníh sice hodně rychle měkne, ale než se definitivně otočíme do údolí, stoupáme ještě jednou vrcholovým svahem, abychom se svezli podruhé. Křižujeme koryto jakéhosi potoka, na jehož konci Vláďa předvádí parakotoul, žel dopadá jako vždy na to stejné a bolavé rameno. Naproti tomu Milan podcenil brzdné účinky mokrého sněhu a předvedl vcelku vkusný frístajlový taneček. O pár desítek metrů níž vjíždíme do hlavní trasy a v rozježděném sněhu se postupně noříme do lesů.
Na rovinkách musíme zdatně píchat. Proti potkáváme několik jedinců z odpolední, spíš už skoro noční směny. Strmý žlab v lese pohodlně obcházíme po letní turistické značce s lyžemi na ramenou.
A už je tu poslední loučka nad statkem, kde na terase hostince debužírují všichni, kteří nás dnes předešli či předjeli. Bude to dobré obecenstvo na závěrečné ukázkové telemarkové oblouky. Potlesk sice nepřišel, pivem zdarma jsme odměněni také nebyli, nicméně obdivné úsměvy nikdo z hostů neskrýval. Příjemný dojezd udělat poslední oblouk už na prknech terasy u stolu s roztočeným mokem. Nakonec jsme zůstali jako poslední hosté. Možná i proto, že jsme peněženky zapomněli na parkovišti v autě. Jestli se Milan nevrátí, budeme s Vláďou umývat nádobí. Skol!
Vybrané záběry z akce jsou součásti videa Jarní triptych
Jakobychtamvčerabyl :-) obzvláště v některých autorem šťavnatě popisovaných pasážích. Skol!