Malá ale fajnová Schlechtwettertour

Lavi­no­vá před­po­věď za tři, ve vyš­ších polo­hách přes metr vichři­cí navá­té­ho sněhu, v údo­lích nao­pak sněhu mini­mum a déšť. Oprav­du se snad­no vybí­rá kam vyra­zit. Skiwan­de­rung na kopec Rannberg mezi Hin­ter­see a Tie­fbrun­nau bude dnes tak ako­rát. Blí­ží­me se k výcho­zí­mu bodu a pod­mín­ky se zdají být oprav­du trist­ní. Kde před dvěma týdny ležel krás­ný pra­šan, nachá­zí se nyní hnus­ná, deš­těm sleh­lá vrst­vič­ka sněhu se zmrz­lou krus­tou na povrchu. Děv­ča­ta na zastáv­kách auto­bu­sů opě­tu­jí naše zachmu­ře­né pohle­dy. Nu co, hlav­ně že vysmra­dí­me, jak s obli­bou říká Vláďa. Na par­ko­viš­ťát­ku u malé­ho stat­ku poo­k­ře­je­me. Jed­nak je tu pár důchod­ců chys­ta­jí­cích se na túru, ale hlav­ně, kdy se nám poštěs­tí star­to­vat od kupy hnoje, že?

Na dneš­ní túře nejsou žádné extra stou­pá­ky, nicmé­ně pro­to­že je kolem doko­la led, půjdu na dlou­hých pásech a krát­ké beru do bato­hu pro strýč­ka pří­ho­du. Nechá­me ode­jít sta­ří­ky a poslé­ze vyrá­ží­me i my. Hned od cesty vedou krás­né louč­ky s mír­ným sklo­nem, ale při dneš­ních pod­mín­kách to bude dolů buď pluh, nebo tele­mar­ke­ro­va smrt. Za něko­lik minut dobí­há­me sta­ří­ky a já se sluš­ně zařa­zu­ji za ně. Za zády cítím dech a slova povzbu­ze­ní: „Sice nikam nechvátá­me, ale na tako­vé tempo jsme ještě mladí”! První louč­ka je pře­ru­še­na krát­kým les­ním úse­kem bez sněhu. Koli­krát asi bude­me lyže sun­da­vat a nandavat?

Chví­li pokra­ču­je­me po lou­kách a násled­ně se pro­ple­te­me po sil­nič­ce kolem stat­ku Döller, kde zrov­na pře­vá­dě­jí krávy z jedné stáje do druhé. Sil­nič­ka nad stat­kem končí na par­ko­viš­ti. Tady je už sněhu o pozná­ní víc, včet­ně čer­stvé­ho popraš­ku z dneš­ní noci. Ti chytřej­ší se chys­ta­jí na túru až odtud. Ale vlast­ně ne, správ­ně se má cho­dit z údolí.

Vchá­zí­me na Mit­terre­g­galm. Je tu něko­lik dře­vě­nic roz­há­ze­ných po sva­zích a mezi nimi nepře­ber­né množ­ství vari­ant sjez­dů. Sníh je pra­cho­vý a je jasné, že po doby­tí vrcho­lu Rannber­gu se tady zdr­ží­me a pár­krát si vyšláp­ne­me a sje­de­me. Poměr­ně krát­kou túru při­ro­ze­ně pro­dlou­ží­me. Zdej­ší sed­lá­ci vyna­lez­li způ­sob, jak i v zimě vyu­žít sala­še k obži­vě. Na louce vysta­vě­li 500 metrů dlou­hý vlek (kotvu) a zalo­ži­li lyžař­ský klub, ve kte­rém mají pří­jmy z člen­ských pří­spěv­ků. Lze tu také pro­najmout cimru.

Nad Mit­te­re­g­galm je ještě jedna louč­ka, které kra­lu­je osa­mě­lá dře­vě­ni­ce. Tady už veš­ke­rá stopa končí a závě­reč­ný hřbet na Rannberg musí­me pro­šla­pá­vat. Malu­je­me si to, jak pofi­čí­me říd­kým lesem dolů, jak u dře­vě­ni­ce nechá­me bágly a něko­li­krát popí­še­me louč­ku. Nutno podotknout, že je tu tak půl metru nové­ho sněhu, žel vzhle­dem k tep­lo­tě se pra­šan mění na těžký vlhký sníh. To asi nebu­de tako­vá poho­da. Celou cestu byla oblo­ha zata­že­ná, ale já jsem pevně věřil, že na vrcho­lu se oblač­nost pro­tr­há a budou pla­tit slova prů­vod­ce: [quote]Eine Rast am Gip­fel in der Nachmit­tags­son­ne mit Tie­fb­lick zum Hin­ter­see ist eine feine Sache.[/quote]

A jak dopadla cesta dolů? Po obli­gát­ní vrcho­lo­vé sva­čin­ce se oblo­ha zatáh­la a postup­ně zača­lo sně­žit. Sjezd říd­kým lesí­kem přímo ve spád­ni­ci ke Stag­ne­ralm se neko­nal, jeli­kož krát­ké sla­lo­mo­vé oblou­ky v těž­kém sněhu jaksi nefun­go­va­ly. Zato táhlé oblou­ky v zatáč­kách lesní cesty byly parád­ní, jak na bobo­vé dráze. Při sjez­du k Mit­te­re­g­galm už bylo víc pro­sto­ru, ale těžko pře­těž­ko se toči­lo. Pře­tra­ver­zo­va­li jsme na sever­ní svah, kde byly pod­mín­ky výraz­ně lepší a dva­krát si ho v pra­ša­nu sjeli. Věděl jsem, že pře­jde všech­na legra­ce a že nás čeká ujež­dě­ná lesní cesta na spod­ní louky a dole nepří­jem­ná krus­ta. Nohy už jsem vcel­ku cítil, tak jsem se za pluh nesty­děl. Pře­kva­pe­ní (pří­jem­né) nás čeka­lo na lou­kách pod stat­kem Döller. Krus­ta roz­tá­la a vytvo­ři­la pár cen­ti­me­t­rů sil­nou fir­no­vou kaši na tvr­dém pod­kla­du. Nako­nec tedy super jarní pod­mín­ky až k autu!