Matesův první kopec

Jednoho prosincového dne jsem členům družstva rozeslal obrázkovou hádanku, kdepak že to jsme. Chytil se metodik a poslal lichotící odpověď: „Dostal jsem vás McDonaldi! Klíčem mi byl úhel pohledu na Schneeberg v pozadí snímku se sedlem. Doufám, že alespoň v tomto kvízu jsem obstál, ikdyž víceméně náhodou, nedávno jsem na tyhle túry koukal a podvědomě mi zůstaly v oku. Sluší vám to chlapci! Doufám, že i pistový sjezd stál za to, že túra a výhledy, to je bez pochyb“.

Odpočinek v sedle mezi Velkým a Malým Ečrem (Riffelsattel)
Odpočinek v sedle mezi Velkým a Malým Ečrem (Riffelsattel)

Ano, uhádl jsi naprosto přesně, milý Watsone. Nejenže pistový sjezd po téměř prázdné sjezdovce byl extra klasa a túze dlouhý, ale i ten kousek backcountry sjezdu z vrcholu k nejvyšší výstupní boudě lanovky se dal jet! Myslím, že skvělá volba místo Planeralm: žádný stres s řetězy, nový vrchol (tedy v zimě), pro Matese první skoro backcountry, pro Matese první pohled do inverze, takže jen samá pozitiva a sociální jistoty. Už vím, proč tuhle túru chodí i v dubnu: stačí fakt málo sněhu a hřeben je schůdný! To by dneska na Velkým Ečru nešlo, a že jsme se v Riffelsattel rozhodovali…

V začátku stoupání na Kleiner Ötscher
V začátku stoupání na Kleiner Ötscher

Přechod Malého Ečru se na lyžích chodí zejména tehdy, je-li skiareál na jeho severozápadních úbočích mimo provoz a lze ho v klidu využít pro výstup do sedla, které na východě odděluje Velký Ötscher od Malého. Většinou to bývá na jaře, kdy už se nedá v předhůří loučkařit, ale zbytky sněhu mezi klečí umožní výstup a opuštěné sjezdovky poskytnou radost ze sjezdu. Něco podobného jsme očekávali od dnešního výletu jen s rozdílem, že sníh ještě pořádně nenapadal.

Zhruba v půlce hřebene se otevřou výhledy
Zhruba v půlce hřebene se otevřou výhledy

V údolí je kolem deseti centimetrů slehlého sněhu. Parkoviště u horní lanovky zeje prázdnotou, kromě nás ho se stejným úmyslem opouští jiná dvojka skialpinistů. Průsekem stoupáme po přírodním sněhu do sedla. Z klidu mě vyruší Matesovo Tati, mě tlačí boty! Jakou sis vzal ponožku?, no jo, ta je velká a máš ji tam shrnutou, vezmi si náhradní tenký, že jsi je nechal v autě?, a punčocháče taky?, tak to musíš vydržet, jen to porovnáme.

Až já budu svatý budu čurat na mraky...
Až já budu svatý budu čurat na mraky…

Neporovnali. Nakonec nezbylo, než vlézt do bot na boso. Jestli zasmrádnou, nevadí, jsou půjčené od ségry. Od chvíle, kdy jsme vylezli ze stínu, nastavujeme své tváře hřejivým paprskům sluníčka, které se dneska opravdu činí. V naší výšce má být podle předpovědi až šest nad nulou. Že je to pravda, dosvědčuje tající sníh pod lyžemi. Vodním lyžařem jsem už byl několikrát, ale dnes jsme se v některých úsecích stali lyžaři travními.

Poslední výšvihy, krátké, ale výživné
Poslední výšvihy, krátké, ale výživné

Předchází nás parta skialpinistů, se kterými jsme prohodili pár slov v sedle Riffelsattel. Ptali se, kam kráčíme a jestli nevíme, jak je na tom s otvíračkou chata Ötscherschutzhaus. Zřejmě jsem v nich svou odpovědí, že středa je prvním dnem po pondělní a úterní zavíračce, kdy je chata otevřená, vzbudil dojem znalce, proto následovaly další doplňující dotazy: jak vypadají podmínky na hlavním hřebeni a zda je černá sjezdovka od chaty sjízdná. Ich zweifle, my jdeme kolečko jistoty, odvětil jsem a rozloučili jsme se.

To je kulisa! Großer Ötscher a v dáli Schneeberg s Raxalpe.
To je kulisa! Großer Ötscher a v dáli Schneeberg s Raxalpe.

Mezitím se hřeben naposledy napřímil, aby nás mohla přivítat závěrečná, na výhledy bohatá pasáž, která nás takřka bez stoupání doprovodí až ke Gipfelkreuzu. Když ze sebe shodíme haraburdí a usadíme se na vyhřáté kameny, hrábnu do batohu a k podtržení majestátnosti okamžiku vytáhnu klobásu, přivoním a na hulváta bez pečiva se do ní demonstrativně zakousnu. Mé počínání vyvolá u rakouských kolegů závistivý úsměv. Ten můj mě ale po několika soustech přejde. Byla už navinulá, ale to přece na sobě nemůžu nechat znát. Když u kříže osiříme, chvilku nevím, zda mám jít zvracet anebo připravovat lyže na sjezd.

Tak jsme došli. Nazdar babi!
Tak jsme došli. Nazdar babi!
Sluší vám to, chlapci!
Sluší vám to, chlapci!

Čeká nás přibližně sto padesát výškových metrů sjezdu volným terénem, než se dostaneme k uměle zasněženým sjezdovkám. Jsem připravený tento úsek sejít pěšky s lyžemi na batohu, nicméně všichni před námi tudy zvesela zmizeli s nohama na lyžích. Tak proč ne my? A šlo to parádně, ve třiceti centimetrech měkkého rozježděného sněhu v muldách mezi borovicemi. Jen poslední pasáž těsně nad lanovkou byla plná kamení a vyfoukaná. Necelé tři kilometry sjezdu po utažené umělotině jsme profrčeli, až mi z toho dole odumřelo levé stehno, že nevím, jak se těch pár zbylých metrů po silnici dobelhat k autu. Mates mě pobízí rychle, ať stihneme spolu s Brumlou a Čmeldou do pěti býti u maminky v doupěti. Ta ale nakonec zkysla ve škole a my si museli udělat večeři sami!

7 komentářů u “Matesův první kopec

  1. Móóc hezké. Ty bílý sračky na zemi znám – to je sníh, to zelený taky – to jsou stromy, ale to modrý nad váma to nevím, to neznám no. My to tady máme jen šedivý – stálé inverze. Snad dneska se to rozfouká. Na Klínovci to prý o víkendu sjezdaři ucpali tak neskutečně autama, že byla úplně neprůjezdná silnice…

Napsat komentář