Středa, 30. listopadu 2022
2.9 C
Viehberg

Kde se nacházíte:

|

Matesův první kopec

Jed­no­ho pro­sin­co­vé­ho dne jsem čle­nům druž­stva roze­slal obráz­ko­vou hádan­ku, kde­pak že to jsme. Chy­til se meto­dik a poslal licho­tí­cí odpo­věď: „Dostal jsem vás McDo­nal­di! Klí­čem mi byl úhel pohle­du na Schne­e­berg v poza­dí sním­ku se sed­lem. Dou­fám, že ale­spoň v tomto kvízu jsem obstál, ikdyž více­mé­ně náho­dou, nedáv­no jsem na tyhle túry kou­kal a pod­vě­do­mě mi zůsta­ly v oku. Sluší vám to […]

Jed­no­ho pro­sin­co­vé­ho dne jsem čle­nům druž­stva roze­slal obráz­ko­vou hádan­ku, kde­pak že to jsme. Chy­til se meto­dik a poslal licho­tí­cí odpo­věď: „Dostal jsem vás McDo­nal­di! Klí­čem mi byl úhel pohle­du na Schne­e­berg v poza­dí sním­ku se sed­lem. Dou­fám, že ale­spoň v tomto kvízu jsem obstál, ikdyž více­mé­ně náho­dou, nedáv­no jsem na tyhle túry kou­kal a pod­vě­do­mě mi zůsta­ly v oku. Sluší vám to chlap­ci! Dou­fám, že i pis­to­vý sjezd stál za to, že túra a výhle­dy, to je bez pochyb”.

Odpočinek v sedle mezi Velkým a Malým Ečrem (Riffelsattel)
Odpo­či­nek v sedle mezi Vel­kým a Malým Ečrem (Rif­fel­sat­tel)

Ano, uhádl jsi napros­to přes­ně, milý Wat­so­ne. Nejen­že pis­to­vý sjezd po téměř prázd­né sjez­dov­ce byl extra klasa a túze dlou­hý, ale i ten kou­sek backcoun­t­ry sjez­du z vrcho­lu k nej­vyš­ší výstup­ní boudě lanov­ky se dal jet! Mys­lím, že skvě­lá volba místo Pla­ne­ralm: žádný stres s řetě­zy, nový vrchol (tedy v zimě), pro Mate­se první skoro backcoun­t­ry, pro Mate­se první pohled do inver­ze, takže jen samá pozi­ti­va a soci­ál­ní jis­to­ty. Už vím, proč tuhle túru chodí i v dubnu: stačí fakt málo sněhu a hře­ben je schůd­ný! To by dneska na Vel­kým Ečru nešlo, a že jsme se v Rif­fel­sat­tel rozhodovali…

V začátku stoupání na Kleiner Ötscher
V začát­ku stou­pá­ní na Klei­ner Ötscher

Pře­chod Malé­ho Ečru se na lyžích chodí zejmé­na tehdy, je-li ski­a­re­ál na jeho seve­ro­zá­pad­ních úbo­čích mimo pro­voz a lze ho v klidu vyu­žít pro výstup do sedla, které na výcho­dě oddě­lu­je Velký Öts­cher od Malé­ho. Vět­ši­nou to bývá na jaře, kdy už se nedá v před­hůří louč­ka­řit, ale zbyt­ky sněhu mezi klečí umož­ní výstup a opuš­tě­né sjez­dov­ky poskyt­nou radost ze sjez­du. Něco podob­né­ho jsme oče­ká­va­li od dneš­ní­ho výle­tu jen s roz­dí­lem, že sníh ještě pořád­ně nenapadal.

Zhruba v půlce hřebene se otevřou výhledy
Zhru­ba v půlce hře­be­ne se ote­vřou výhledy

V údolí je kolem dese­ti cen­ti­me­t­rů slehlé­ho sněhu. Par­ko­viš­tě u horní lanov­ky zeje prázd­no­tou, kromě nás ho se stej­ným úmys­lem opouš­tí jiná dvoj­ka ski­al­pi­nis­tů. Prů­se­kem stou­pá­me po pří­rod­ním sněhu do sedla. Z klidu mě vyru­ší Mate­so­vo Tati, mě tlačí boty! Jakou sis vzal ponož­ku?, no jo, ta je velká a máš ji tam shr­nu­tou, vezmi si náhrad­ní tenký, že jsi je nechal v autě?, a pun­čo­chá­če taky?, tak to musíš vydr­žet, jen to porovnáme.

Až já budu svatý budu čurat na mraky...
Až já budu svatý budu čurat na mraky…

Nepo­rov­na­li. Nako­nec nezby­lo, než vlézt do bot na boso. Jest­li zasmrád­nou, neva­dí, jsou půj­če­né od ségry. Od chví­le, kdy jsme vylez­li ze stínu, nasta­vu­je­me své tváře hře­ji­vým paprs­kům slu­níč­ka, které se dneska oprav­du činí. V naší výšce má být podle před­po­vě­di až šest nad nulou. Že je to prav­da, dosvěd­ču­je tají­cí sníh pod lyže­mi. Vod­ním lyža­řem jsem už byl něko­li­krát, ale dnes jsme se v někte­rých úse­cích stali lyža­ři travními.

Poslední výšvihy, krátké, ale výživné
Posled­ní výšvi­hy, krát­ké, ale výživné

Před­chá­zí nás parta ski­al­pi­nis­tů, se kte­rý­mi jsme pro­ho­di­li pár slov v sedle Rif­fel­sat­tel. Ptali se, kam krá­čí­me a jest­li neví­me, jak je na tom s otví­rač­kou chata Öts­cher­schu­t­zhaus. Zřej­mě jsem v nich svou odpo­vě­dí, že stře­da je prv­ním dnem po pon­děl­ní a úter­ní zaví­rač­ce, kdy je chata ote­vře­ná, vzbu­dil dojem znal­ce, proto násle­do­va­ly další dopl­ňu­jí­cí dota­zy: jak vypa­da­jí pod­mín­ky na hlav­ním hře­be­ni a zda je černá sjez­dov­ka od chaty sjízd­ná. Ich zwei­fle, my jdeme koleč­ko jis­to­ty, odvě­til jsem a roz­lou­či­li jsme se.

To je kulisa! Großer Ötscher a v dáli Schneeberg s Raxalpe.
To je kuli­sa! Großer Öts­cher a v dáli Schne­e­berg s Raxalpe.

Mezi­tím se hře­ben napo­sle­dy napří­mil, aby nás mohla při­ví­tat závě­reč­ná, na výhle­dy boha­tá pasáž, která nás takřka bez stou­pá­ní dopro­vo­dí až ke Gip­fel­kre­u­zu. Když ze sebe sho­dí­me hara­bur­dí a usa­dí­me se na vyhřá­té kame­ny, hráb­nu do bato­hu a k pod­tr­že­ní majestát­nos­ti oka­mži­ku vytáh­nu klo­bá­su, při­vo­ním a na hul­vá­ta bez peči­va se do ní demon­stra­tiv­ně zakous­nu. Mé počí­ná­ní vyvo­lá u rakous­kých kole­gů závis­ti­vý úsměv. Ten můj mě ale po něko­li­ka sous­tech pře­jde. Byla už navi­nu­lá, ale to přece na sobě nemůžu nechat znát. Když u kříže osi­ří­me, chvil­ku nevím, zda mám jít zvra­cet anebo při­pra­vo­vat lyže na sjezd.

Tak jsme došli. Nazdar babi!
Tak jsme došli. Nazdar babi!
Sluší vám to, chlapci!
Sluší vám to, chlapci!

Čeká nás při­bliž­ně sto pade­sát výš­ko­vých metrů sjez­du vol­ným teré­nem, než se dosta­ne­me k uměle zasně­že­ným sjez­dov­kám. Jsem při­pra­ve­ný tento úsek sejít pěšky s lyže­mi na bato­hu, nicmé­ně všich­ni před námi tudy zve­se­la zmi­ze­li s noha­ma na lyžích. Tak proč ne my? A šlo to parád­ně, ve tři­ce­ti cen­ti­me­t­rech měk­ké­ho roz­jež­dě­né­ho sněhu v mul­dách mezi boro­vi­ce­mi. Jen posled­ní pasáž těsně nad lanov­kou byla plná kame­ní a vyfou­ka­ná. Nece­lé tři kilo­me­t­ry sjez­du po uta­že­né umě­lo­ti­ně jsme profr­če­li, až mi z toho dole odum­ře­lo levé stehno, že nevím, jak se těch pár zby­lých metrů po sil­ni­ci dobelhat k autu. Mates mě pobí­zí rych­le, ať stih­ne­me spolu s Brumlou a Čmel­dou do pěti býti u mamin­ky v dou­pě­ti. Ta ale nako­nec zkys­la ve škole a my si muse­li udě­lat veče­ři sami!

Roman
Roman
Přeci nebudu jezdit sám, musím si najít nějaké oběti a založíme družstvo loučkařů!

Další texty autora:

Nové články

Články z okolí

  1. Zase supro­vé foto, jak ty to děláš Roma­ne. Já na sjez­dov­kách vidím „velké kulo­vé“. Skol

  2. Móóc hezké. Ty bílý srač­ky na zemi znám – to je sníh, to zele­ný taky – to jsou stro­my, ale to modrý nad váma to nevím, to neznám no. My to tady máme jen šedi­vý – stálé inver­ze. Snad dneska se to rozfou­ká. Na Klí­nov­ci to prý o víken­du sjezda­ři ucpa­li tak nesku­teč­ně auta­ma, že byla úplně neprů­jezd­ná silnice…

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno