Když jsem 19. února při výletě na Plechý z lyžařského střediska Hochficht věštil, že bych to viděl na túru mezi Smrčinou a Hraničníkem, netušil jsem, že ono příště přijde brzy a ještě k tomu v závěru letošní loučkařské sezóny. Bylo na čase, aby si také Milan konečně užil pozvolných louček v dobrém sněhu. Lyžařská sezóna na Hochfichtu skončila, denní teploty lehce nad nulou, sluníčko a nedávná sněhová nadílka slibovaly parádní den. V půl desáté na pohodu zaparkujeme plechového oře na takřka prázdném parkovišti. Stojí tu jen tři další auta pravděpodobně stejně postižených jedinců. Nezdržujeme se kramařením a rychle nabíráme výšku nejpřímější možnou trasou na Smrčinu.
Tip: poctivě proklikávejte fotky v dnešním reportu, v některých jsou ukrytá panorámata!
„Ty se vůbec nezadejcháváš?”, dí Milan uprostřed výstupu, „asi je to tím, že musím táhnout do kopce větší váhu než Ty”. „To je možná pravda, ale já mám oproti Tobě nějaký ten křížek na krku míň. Netrap se tím a předstírej, že dnešní pravidelná vycházka patří k životu stejně jako každodenní nákup rohlíků v sámošce”.
Uběhne půl hodiny, kdy nás přestane bavit každou chvíli zastavovat, rozhlížet se dokola a vykřikovat „paráda, nádhera, luxus, panoráma, firníček, nikde nikdo” a jiná podobná útržkovitá hesla, kterými bychom vyjádřili svoje nadšení. Podřizujeme se ztichlému jarnímu ránu a už nevydáme ani hlásku. Za dobrou tři čtvrtě hodinku dorazíme na křižovatku pod hřebenem, odkud je vidět do Rakouska a nahoře nás zdraví vrcholový kříž Smrčiny.
Dám na radu staršího. Krátce pauzírujeme a doplňujeme tekutiny. Milan se chtěl dneska vykroutil z hodiny Němčiny, ale nepodařilo se mu to úplně. Musí konverzovat s chlapíkem, který dorazil na Smrčinu s námi. Srdce mi tepe rozrušením, co nás čeká cestou na Hraničník. Vůkol je hromada čerstvého sněhu, který výjimečně zdobí i koruny stromů.
Světe div se, v řídkém lese kolem vrcholu se udržel prašan! Mamutími skluzy kličkuji mezi stromy a záměrně ponechávám starou stopu nezájmu. Zapomněl jsem i na Milana kdesi za mnou. Už při únorové túře mě překvapil prašan na Hraničníku, navzdory teplému počasí. Zkrátka místní fenomén.
Sluneční paprsky se opírají do korun zasněžených stromů, ze kterých spadávají krůpěje vody. Vlhkost dělá neplechu a činí sněhovou pokrývku nekonzistentní. Člověk jede v přeměňujícím se prachovém sněhu a najednou hup, brzda a na skluznici bakule. Po chvíli si ale vypěstuji odhad a dokáži se takovým místům víceméně úspěšně vyhýbat. Projíždíme kolem skalní skupiny Schönbergfelsen s křížem na vrcholu. Zde se vrcholová pláň otevírá a jsou odtud panorámata na všechny světové strany. Díky polednímu slunci je výhled na jih omezený, proto k Alpám nedohlédneme, ale na severu lze rozeznat Boubín, Libín, Knížecí stolec, Kleť a samozřejmě Lipenskou přehradu.
Pláň končí sedlem a zbývá pár metrů protisvahu na Hraničník. Zanedlouho není kam stoupat a vítají nás závěje na vrcholu s výhledem na zasněžený masiv Plechého. Severozápadní svah už důvěrně znám, když jsem tady před dvěma měsíci zakufroval. Zarůstající průsek vytyčuje sjezd do sedla pod Studničnou horu a láká. Nicméně hluboký těžký sníh nebude snadný na krátké oblouky, které jsou zde zapotřebí. Sjezd a opakovaný výstup by neznamenal hodně muziky za málo námahy.
Vyhledáme, kde končí (nebo začínají?) sjezdovky Reischelbergabfahrt a Hochwaldabfahrt, to bude náš směr jízdy dolů. Mezitím ještě využijeme důmyslných sedátek, kde každý podle svého ukojíme základní potřeby.
Posilněn černým banánem (rozuměj klobásou) a dostatkem tekutin, nemohu se dočkat přes dva kilometry dlouhého sjezdu poskládaného z kombinace Hochwald, Krumauer a Rehbergabfahrt. Rozjíždíme první dloooouhé oblouky po firnovém máslíčku. Myslím, že Milan si to dneska užije. Horní mírná část je jako stvořená pro výuku, dávám tady Milanovi pár základních rad.
Je to kluk učenlivý a když se svah trochu rozjede, navazuje oblouky jeden za druhým. V polovině sjezdovku opouštíme po Krumauerweg přejíždíme na Rehbergabfahrt. Svah se zmírňuje a celkem zpomaluje. Je už odpoledne a sluníčko pracuje. Poslední část jedeme ve stínu po lehce zmrzlém povrchu, tam to Milanovi činí potíže. Původně jsme měli v plánu vystoupat na Zwieselberg, sjet na druhou stranu až do Schwarzenbergu, ale svah už nebyl delší dobu v provozu a zmrzlé vyježděné stopy v celkem prudkém průseku nás nelákají. Další plán je jednoznačný. Zpátky na Hraničník a opět jinou trasou!
Nebylo v plánu tolikrát opakovat výstup, ale kdybyste viděli Milanovi rozzářené oči po sjezdu! Nezbylo nic než zatroubit k dalšímu útoku na Hraničník a opět jinou trasou.
Poslední jízda kolem třetí hodiny odpolední byla načasovaná tak akorát. Vršek začínal pomalu přimrzat a spodek už byla skoro voda. Byl to nepromrhaný, do posledního zbytku využitý parádní den! Na parkovišti mě překvapil pán otázkou „Resort is still open?”. Povídám, že včera byl poslední den, kdy se jezdilo. Jeho nevěřícný pohled na lyže v našich rukách a před několika minutami rozběhlý vlek moc pravdy mým slovům nedodává. „No, really, there is a private competition today and we have skins to climb up with our skis.” Na to Milan: „Už vím proč jsi prezident. Plynně přecházíš z němčiny do angličtiny a škoda že tu nejsou Španělé”.
Několik údajů dnešní túry:
- 404 výškových metrů po FIS-abfahrt na Smrčinu
- 182 metrů backcountry do sedla mezi Smrčinou a Hraničníkem
- 50 metrů backcountry na Hraničník
- 396 metrů Hochwald, Krumauer, Rehberg Kombiabfahrt pod Zwieselberg
- 399 metrů po Reichslbergabfahrt na Hraničník
- 320 metrů Hochwaldabfahrt
- 320 metrů po Hochwaldabfahrt na Hraničník
- 320 metrů Hochwaldabfahrt
- 1173 metrů stoupání celkem
- 1218 metrů sjezd
Buďte první! Přidejte komentář