Nejezděte na Plechý

Aktivní člen Velešínského družstva loučkařů by měl alespoň jedenkrát za sezónu uskutečnit výstup na domácí kopec Plechý. Když pozoruji, jak na zahradě pučí lísky a zpěv ptactva je den ode dne výraznější, sněhu se už asi nedočkáme. Je nejvyšší čas úkol splnit a vyrazit bez ohledu na aktuální podmínky. Nečekám extra požitek z jízdy, ale abych se alespoň jednou pořádně svezl, podniknu túru neobvykle od východu, z lyžařského střediska Hochficht. Na zpáteční cestě mě bude čekat 1600 metrů dlouhá červená sjezdovka Reischlbergabfahrt, která vede z Hraničníku 1281 m.

Cestou do střediska se psychicky připravuji na masu návštěvníků, protože okres České Budějovice má jarní prázdniny. Doufám, že ještě kolem půl jedenácté někde zaparkuji. Několik málo posledních místeček ještě zbývá, po pár minutách už zřízenci posílají další auta na parkoviště ve Schwarzenbergu. Rychle obout a pryč. Pohledem vybírám, kterou sjezdovkou se vydám na hřeben a kličkuji mezi auty ke kasám, když tu cedule jako vrata v podobě zákazové značky s přeškrtnutým symbolem skialpinisty a dodatkovou tabulkou „Tourengehen verboten“. Dojdu na druhou stranu a zase. Abyste se nepoto! Ale zase je to pro moje bezpečí, když vidím to množství těžkooděnců, jak se řítí po sjezdovkách dolů. Podél šlepru na Wenzlwiese při kraji lesa objevím cestu, kterou se pohodlně dostanu k jeho horní stanici na hřbet, kde se nachází sjezdovka se zastřešeným pojízdným pásem. Tu přetraverzuji a nadobro zmizím v bukovém lese.

Bukový lesík na Hraničníku
Bukový lesík na Hraničníku

Lesík je to mladý, zřejmě vysázený namísto smrkové monokultury sežrané kůrovcem. Mezi kmeny se klikatí lyžařská stopa takřka ve spádnici k hraničnímu hřebeni. Měl bych sice sledovat mírněji stoupající lesní cestu, jenže ta je rozmydlená od sněžnic. Někam to povede, uvidím. Nebýt zmrzlý sníh, jelo by se tudy dolů pěkně. Několikrát křižuji svážnice, odkud mám na východ průhled až ke sjezdovkám. Zde jsem ovšem v klidu. Svah je strmější, les houstne a přidávají se jehličnany. Sluníčko tu a tam proniká mezi stromy a hřeje. Po chvíli se terén pokládá a vcházím na mýtinu.

Hraničník, přechod mezi smíšeným lesem a monokulturou
Hraničník, přechod mezi smíšeným lesem a monokulturou

Za mýtinou stopa sleduje svážnici. Teď už bych neměl stoupat a podél hranice bych se měl dostat do sedla pod Studničnou horou. Sundám pásy, abych se svezl jako na běžkách. Vlevo přes údolí jsou vidět nějaké kopce s holými vršky, sněhu nic moc. Plechý to ale nebude, ten musí být někde blíž. Asi ho uvidím za zatáčkou. Ouha! Stopa nesleduje svážnici, ale strmě stoupá na vrcholek přímo přede mnou, dobrých několik desítek výškových metrů. Je to stinná část hory, udržel se tu prašan, srdce plesá, že by tak mohlo být i jinde. Líný znovu natahovat pásy, když jsem je před okamžikem sundal, supím na rukách vzhůru. Směr se mi nezdá, jako bych se vracel. Vytáhnu z kapsy iPhone a zírám, že směřuji na vrchol Hraničníku. Hory co jsou daleko přes údolí jsou přeci jen Plechý a Trojmezná. Sem si to ale prodloužil. Všechno špatné k něčemu dobré, svezu se v prašánku. Držím se na sever. Luďo pěkný! V sedle pod Studničnou zábava končí, dál musím po vydupané a zmrzlé hraniční stezce. Je to neskutečně dlouhá nudná táhlá rovina lesem. Konečně hraniční přechod na Rakouské cestě a terén se začíná zvedat.

Jediný souvislý úsek na východním svahu Plechého
Jediný souvislý úsek na východním svahu Plechého

Uhýbám z cesty do smíšeného lesa směrem do Rakouska. Mezi stromy nacházím zbytky starších sjezdových stop. Všude spousta vykukujících pařezů a mladých stromků, ale s trochou opatrnosti by to šlo. Jenže východní strana Plechého je nejprudší a jak se dostávám vzhůru, pochybuji o tom, že to sjedu. Naději ve mě vzbudí souvislá vrstva firnu na první mýtině. Žel první a poslední. Dál už je to pouze tenká krusta odtávající na pařezech, vývratech a kamenech. Kde jsme se vloni s Milanem a holkama fotili na ostří závějí je dneska prd. S takovou výhled k Lipnu ani k Alpám netěší.

Výhled přes Hochficht až k Alpám
Výhled přes Hochficht až k Alpám

Milý čtenáři, pevně se přidrž židle a připrav se na šok, až klikneš na odkaz směřující k vrcholovému panorámatu. Nejasný záměr sjet na druhou stranu je myslím vyřešen. Sundávám pásy a pokouším se jet svojí výstupovou trasou. Dvě stě metrů to jde, ale pak se mám moc rád na to, abych pokračoval. Lyže putují na batoh a k Rakouské cestě scházím po hranici pěšky. Dál pokračuji na lyžích jako běžkař až na začátek sjezdovky z Hraničníku. Na ní leží příjemně měkký rozježděný sníh a trasa je zalitá odpoledním sluncem. Šestnáct set metrů čistého zážitku. I ty lidi už vypadli domů.

Závěrem musím říci, že se mi víc líbí naše obvyklá trasa ze Scwarzenbergu. Je to furt do kopce, jsou tam otevřenější úseky a víc variant. Z Hochfichtu je dlouhá štreka po rovině většinou po vychozené cestě a sjezd na východ je krátký, i když prudký. Na druhou stranu ale bukový lesík a dlouho držící se prašan na Hraničníku nejsou k zahození. Dokáži si představit kombinovanou túru les/sjezdovka přes vrcholy Smrčina a Hraničník. Tak příště.

Napsat komentář