Sněhové přívaly odezněly a vystřídal je déšť. Žel i vysoko na horách. Místo toho, abychom si nějaký ten týden užívali hlubokých mrazů a radovánek v prašanu, máme přes den teploty nad nulou. Co umí udělat lehký noční mrazík s promáčenou sněhovou pokrývkou jsme se s Vláďou přesvědčili na vlastní kůži při výletě na Pitschenberg (čti píčenberg). Jelikož se ani odpoledne nedostavil firn a neměli jsme chuť ani dostatek umu, abychom po zmrzlých vlnách točili oblouky, vrcholový svah jsme potupně sešli s lyžemi na zádech. A nebyli jsme ten den jediní. Počasí bylo vcelku pěkné a vycházku, teď už s lyžemi na nohách, po loukách na Postalm jsme si vcelku užili. I sjezd nakonec byl, sice po sjezdovkách, ale gut. Takže nakonec všechno dobré. Je potřeba dívat se na věci pozitivně. Třeba jako Edward Hunter, když hodnotí svůj život. Mezi obrázky naleznete jeho slova.
Je mi 88 let a já říkám, že jsem jako piano.
Kamarádi se mě ptají, proč zrovna piano?! Protože piano má 88 kláves. Bílé i černé, ale dohromady souzní v harmonii. Já věřím, že v mém životě bylo trochu z té harmonie. Hory k nám promlouvají. Je to velice jemné volání. Myslím, že v nás probouzí změny. Každý si z hor něco odnáší. Je tu určitý duch, který z nás dělá lepšího člověka. A co slyším? Nejhezčím zvukem na horách je ticho.
Lidé se mě ptají, jak jsem pobral všechny ty změny kolem sebe, které přinesl čas. Člověk stárne a čas běží rychleji, nevěřili byste, jak moc rychle čas běží!
Myšlenky, které mám s během času spojené jsou pozitivní. Snažím se zapamatovat si to dobré, dobré časy. Cítím se dobře, když za rozbřesku vidím jak se slunce opře do vrcholků hor a postupně svou září zaplavuje svahy až do údolí. Je mi dobře, když vidím svoje děti lyžovat. Jakýkoliv den je hned lepší, když jsem s nimi na svahu. Přírodu bychom pro ně měli zachovat a měli bychom se naučit jim z té krásy něco předat.
Hory nás obdarovávají.
Je to romance. Neustále se rozvíjející vztah, který se přelévá z hor na člověka, činí ho šťastným a vyvolává v něm změny k lepšímu, je opětován při našich návratech. Jsem rád, že to mohu prožívat.
Jmenuji se Edward Hunter a některé dny mého života byly černé a jiné zase bílé. Ale takový už jsem. 88 let jako piano.
PS: panorámata a další foto najdete samozřejmě v galerii
Buďte první! Přidejte komentář