První sníh v Ybbstalském podhůří

Vidina příchodu tlakové výše, růst teploty ve všech výškách a s tím spojená devastace sněhové pokrývky vyléčila naši lenost a museli jsme vyrazit za sněhem. Nepočítám-li svatomartinskou ochutnávku prvního sněhu v Novohradských horách a prosincovou vichřici na Šumavě, půjde dnes o první opravdové ježdění začínající sezóny.

Vystupujeme z údolí Taschelbach

V údolí leží přes třicet centimetrů čerstvého prašanu a panuje teplota, kterou jsme už dlouho na svých kůžích neokusili – krásných minus dvanáct. Mráz ale není vůbec nepříjemný. Vzduch je suchý a předstartovní procedury zahřívají. Já už mám nějaké to loučkaření za sebou a jsem k Vláďovi shovívavý.

Dnes měj se mnou prosím trpělivost. Na svahu mi sice neujedeš, ale nenechávej mě prosím v údolí, je to věčnost, než se vykrámuju.

První loučka je ještě ve stínu

Větve stromů jsou zachlístány sněhem a tajemně se sklánějí k zemi. Stopa kličkujíc mezi vzrostlými a zdravými smrky nás vede jako skrz závěsy z jedné přírodní komnaty do druhé. Je ještě poměrně brzy a okolí je ponořené ve stínu. Zhruba po hodince nám ksichty sežehne očekávané slunce.

Výhled na majestát Ötscher

Večer před odjezdem jsme se domlouvali, kam vlastně vyrazíme. Ani v Alpách dlouho nebyl ve volném terénu dostatek sněhu k ježdění. Celé Rakousko je nyní po prvním významném přívalu na lyžích a mě se po pravdě nechce do hemžení. A ani jezdit moc daleko. Skiareál Krispl-Gaißau v Solnohradsku je i tuto sezónu uzavřený, zde jsme již zažili nějaké to dovádění, jenže letos obecní soudruzi udělali novinku. Že prý aby nebyl chaos, budou skitúristům odklízet parkoviště na nástupu, dají sem kadibudky, vyznačí trasy výstupu a občas rolbou pro ty zhýčkané utáhnou trasu k chatám, které budou otevřené. Vše za pouhých osm éček. A je po klidu.

Spojovací hřeben Feldwiesalm – Gemeindealpe

Na otázku, zda se metodikovi stačí jen projít na čerstvém vzduchu nebo je nadržený tak, že nic jiného než opakované sjezdy nepřicházejí v úvahu, odpovídá přívětivě. Zamířili jsme tedy do oblasti Feldwiesalm – Gemeindealpe. Zprvu táhneme po hřebínku pod Gemeindealpe a chceme vylézt na vrchol, kam z druhé strany vedou lanovky skiareálu. Je tam i chata, obídek a pivečko by nebylo špatné.

Je třeba osmahnout ksicht

Ptal jsem se na ksichtbookových fórech, jak to na hřebeni vypadá. Bylo mi sděleno, že jen v posledním úseku vykukuje tráva a pár kamenů. Jenže jak se blížíme k vrcholovému sto padesáti metrovému výšvihu, je čím dál zřejměší, že svoje skluznice milujeme víc než případný zážitek ze slalomu mezi šutry a klečí. Ono by to sice šlo vzít trochu pod hřebenem, ale strmý jižní žlab plný sněhu osvícený sluncem…

Hele, dáme su tu v klídku sváču a otočíme to na Breimauer.

Na platíčku pod vrcholem Breimauer

Jsme úplně sami, žádné hordy lidí. Poklidně si razíme stopu na pastvinách mezi stromy. Potkáváme pouze jednu partičku romantiků, kteří se vracejí z vrcholku. Využíváme jejich stopu. Na otevřených pláních, kam může vítr, je místy žalostně málo sněhu.

Vyfoukané pláně

Podklad je utažený, neměl by být problém projet bez ztráty kytičky. Polední slunce pere. Když dorazíme na vrcholek, odkládám téměř všechny svršky a povoluji kšandy u gatí. Zevlujeme do krajiny a popíjíme citroňák. Přicházejí dva týpci na BC běžkách. Trošku se stydím, páč vypadáme, jako že tu spolu…

Zleva: Malý Otscher, metodik, prezident, Velký Otscher

Týpci také pokukují. Vlastně vzájemně pokukujeme po svém vybavení. Oni na naše telemarkové vázání, my zas na jejich lyže bez pásů i bez šupin. Mají zkrátka jen namazáno voskem. Nevím, zda bych to ještě svedl tak kvalitně, abych nemusel nadávat, že mi ve stoupání podkluzují lyže. Klasici ťapkají dál po hřebení na opačnou stranu, zatímco my se chystáme oblouky pospojovat loučky na jihozápadních svazích.

Prezidentovo loučka

Začátek jízdy je krásný. Svah sice není nijak prudký, jede to pomaleji, ale zas má člověk čas se rozhlížet kolem sebe. Široké lyže sebejistě plavou v čerstvém prašanu. Přestože se slunce do svahů opírá, sníh moc netaje, protože prosincové slunce stojí nízko nad obzorem.

Metodikovo loučka

Prokličkujeme řídkým lesíkem a hledáme kam vepsat další lajnu. Není to nijak složité. Louky se otvírají jedna za druhou. Postupně přichází vysoká oblačnost, která zmírňuje sluneční záření a prašan zrychluje. Jupí!

Dokonce prášíme!

Tělo ještě není uvyklé a zanedlouho se dostavuje celková únava. Když sjedeme poslední loučku u salaší Hochbauer, poškádlím metodika jeho vlastními slovy. Ptám se, zda si tuhle paradní loučku nedáme ještě jednou. Místo obvyklého zajásání se na jeho tváři mihne stín.

A ty bys opravdu chtěl?

Profilový obrázek
Romanhttp://telezjetele.cz
Přeci nebudu jezdit sám, musím si najít nějaké oběti a založíme družstvo loučkařů!

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno

Z oblasti

Novinky

První sníh v Ybbstalském podhůří

Vidina příchodu tlakové výše, růst teploty ve všech výškách a s tím spojená devastace sněhové pokrývky vyléčila naši lenost a museli jsme...

Netrpělivé čekání na sníh

Po nějakém tom roce k nám znovu paní zima přichází rozpačitě. Dvě sezóny jste si hoši užívali, tak šmitec. Svatý Martin na...

Prvomájová nadílka

Půl metru prašanu v Nízkých Taurách. Tradičně odjíždíme den po dni, než kdy bychom měli správně jet. Tudíž prašan už není ve...

Zamyšlení v Mrtvých horách

Čas běží s věkem neúprosně a stejně tak se přiblížil konec další sezóny. Chtě nechtě, musíme si to přiznat. Možná proto jsme...

Mravenci a šneci

Neplánované akce bývají podařené. Jinak nebylo ani na dnešním výletě, který mi nalajnoval Vašek Škréta zvaný Čmoud. V úterý odpoledne, zrovna když...