Úterý, 17. května 2022
20 C
Viehberg

Kde se nacházíte:

|

První sníh v Ybbstalském podhůří

Vidi­na pří­cho­du tla­ko­vé výše, růst tep­lo­ty ve všech výš­kách a s tím spo­je­ná devasta­ce sně­ho­vé pokrýv­ky vylé­či­la naši lenost a muse­li jsme vyra­zit za sně­hem. Nepo­čí­tám-li sva­to­mar­tin­skou ochut­náv­ku prv­ní­ho sněhu v Novo­hrad­ských horách a pro­sin­co­vou vichři­ci na Šuma­vě, půjde dnes o první oprav­do­vé jež­dě­ní začí­na­jí­cí sezóny. V údolí leží přes tři­cet cen­ti­me­t­rů čer­stvé­ho pra­ša­nu a […]

Vidi­na pří­cho­du tla­ko­vé výše, růst tep­lo­ty ve všech výš­kách a s tím spo­je­ná devasta­ce sně­ho­vé pokrýv­ky vylé­či­la naši lenost a muse­li jsme vyra­zit za sně­hem. Nepo­čí­tám-li sva­to­mar­tin­skou ochut­náv­ku prv­ní­ho sněhu v Novo­hrad­ských horách a pro­sin­co­vou vichři­ci na Šuma­vě, půjde dnes o první oprav­do­vé jež­dě­ní začí­na­jí­cí sezóny.

Vystu­pu­je­me z údolí Taschelbach

V údolí leží přes tři­cet cen­ti­me­t­rů čer­stvé­ho pra­ša­nu a panu­je tep­lo­ta, kte­rou jsme už dlou­ho na svých kůžích neo­ku­si­li – krás­ných minus dva­náct. Mráz ale není vůbec nepří­jem­ný. Vzduch je suchý a před­star­tov­ní pro­cedu­ry zahří­va­jí. Já už mám něja­ké to louč­ka­ře­ní za sebou a jsem k Vlá­ďo­vi shovívavý.

Dnes měj se mnou pro­sím trpě­li­vost. Na svahu mi sice neu­je­deš, ale nene­chá­vej mě pro­sím v údolí, je to věč­nost, než se vykrámuju.

První louč­ka je ještě ve stínu

Větve stro­mů jsou zachlístá­ny sně­hem a tajem­ně se sklá­ně­jí k zemi. Stopa klič­ku­jíc mezi vzrost­lý­mi a zdra­vý­mi smrky nás vede jako skrz závěsy z jedné pří­rod­ní kom­na­ty do druhé. Je ještě poměr­ně brzy a okolí je pono­ře­né ve stínu. Zhru­ba po hodin­ce nám ksich­ty sežeh­ne oče­ká­va­né slunce.

Výhled na majestát Ötscher

Večer před odjez­dem jsme se domlou­va­li, kam vlast­ně vyra­zí­me. Ani v Alpách dlou­ho nebyl ve vol­ném teré­nu dosta­tek sněhu k jež­dě­ní. Celé Rakous­ko je nyní po prv­ním význam­ném pří­va­lu na lyžích a mě se po prav­dě nechce do hem­že­ní. A ani jez­dit moc dale­ko. Ski­a­re­ál Kris­pl-Gaißau v Sol­no­hrad­sku je i tuto sezó­nu uza­vře­ný, zde jsme již zaži­li něja­ké to dová­dě­ní, jenže letos obec­ní sou­dru­zi udě­la­li novin­ku. Že prý aby nebyl chaos, budou ski­t­úris­tům odklí­zet par­ko­viš­tě na nástu­pu, dají sem kadi­bud­ky, vyzna­čí trasy výstu­pu a občas rol­bou pro ty zhýč­ka­né utáh­nou trasu k cha­tám, které budou ote­vře­né. Vše za pou­hých osm éček. A je po klidu.

Spo­jo­va­cí hře­ben Fel­dwie­salm – Gemeindealpe

Na otáz­ku, zda se meto­di­ko­vi stačí jen pro­jít na čer­stvém vzdu­chu nebo je nadr­že­ný tak, že nic jiné­ho než opa­ko­va­né sjezdy nepři­chá­ze­jí v úvahu, odpo­ví­dá pří­vě­ti­vě. Zamí­ři­li jsme tedy do oblas­ti Fel­dwie­salm – Geme­in­de­al­pe. Zprvu táh­ne­me po hře­bín­ku pod Geme­in­de­al­pe a chce­me vylézt na vrchol, kam z druhé stra­ny vedou lanov­ky ski­a­re­á­lu. Je tam i chata, obí­dek a piveč­ko by neby­lo špatné.

Je třeba osmahnout ksicht

Ptal jsem se na ksicht­boo­ko­vých fórech, jak to na hře­be­ni vypa­dá. Bylo mi sdě­le­no, že jen v posled­ním úseku vyku­ku­je tráva a pár kame­nů. Jenže jak se blí­ží­me k vrcho­lo­vé­mu sto pade­sá­ti met­ro­vé­mu výšvi­hu, je čím dál zřej­mě­ší, že svoje skluz­ni­ce milu­je­me víc než pří­pad­ný záži­tek ze sla­lo­mu mezi šutry a klečí. Ono by to sice šlo vzít tro­chu pod hře­be­nem, ale strmý jižní žlab plný sněhu osví­ce­ný sluncem…

Hele, dáme su tu v klíd­ku sváču a oto­čí­me to na Breimauer.

Na pla­tíč­ku pod vrcho­lem Breimauer

Jsme úplně sami, žádné hordy lidí. Poklid­ně si razí­me stopu na pas­t­vi­nách mezi stro­my. Potká­vá­me pouze jednu par­tič­ku roman­ti­ků, kteří se vra­ce­jí z vrchol­ku. Vyu­ží­vá­me jejich stopu. Na ote­vře­ných plá­ních, kam může vítr, je místy žalost­ně málo sněhu.

Vyfou­ka­né pláně

Pod­klad je uta­že­ný, neměl by být pro­blém pro­jet bez ztrá­ty kytič­ky. Poled­ní slun­ce pere. Když dora­zí­me na vrcho­lek, odklá­dám téměř všech­ny svrš­ky a povo­lu­ji kšan­dy u gatí. Zevlu­je­me do kra­ji­ny a popí­jí­me cit­roňák. Při­chá­ze­jí dva týpci na BC běž­kách. Troš­ku se sty­dím, páč vypa­dá­me, jako že tu spolu…

Zleva: Malý Ots­cher, meto­dik, pre­zi­dent, Velký Otscher

Týpci také poku­ku­jí. Vlast­ně vzá­jem­ně poku­ku­je­me po svém vyba­ve­ní. Oni na naše tele­mar­ko­vé vázá­ní, my zas na jejich lyže bez pásů i bez šupin. Mají zkrát­ka jen nama­zá­no vos­kem. Nevím, zda bych to ještě svedl tak kva­lit­ně, abych nemu­sel nadá­vat, že mi ve stou­pá­ní pod­klu­zu­jí lyže. Kla­si­ci ťap­ka­jí dál po hře­be­ní na opač­nou stra­nu, zatím­co my se chys­tá­me oblou­ky pospo­jo­vat louč­ky na jiho­zá­pad­ních svazích.

Pre­zi­den­to­vo loučka

Začá­tek jízdy je krás­ný. Svah sice není nijak prud­ký, jede to poma­le­ji, ale zas má člo­věk čas se roz­hlí­žet kolem sebe. Širo­ké lyže sebe­jis­tě pla­vou v čer­stvém pra­ša­nu. Přes­to­že se slun­ce do svahů opírá, sníh moc neta­je, pro­to­že pro­sin­co­vé slun­ce stojí nízko nad obzorem.

Meto­di­ko­vo loučka

Pro­klič­ku­je­me říd­kým lesí­kem a hle­dá­me kam vepsat další lajnu. Není to nijak slo­ži­té. Louky se otví­ra­jí jedna za dru­hou. Postup­ně při­chá­zí vyso­ká oblač­nost, která zmír­ňu­je slu­neč­ní záře­ní a pra­šan zrych­lu­je. Jupí!

Dokon­ce prášíme!

Tělo ještě není uvyk­lé a zane­dlou­ho se dosta­vu­je cel­ko­vá únava. Když sje­de­me posled­ní louč­ku u sala­ší Hochbauer, poškád­lím meto­di­ka jeho vlast­ní­mi slovy. Ptám se, zda si tuhle parad­ní louč­ku nedá­me ještě jed­nou. Místo obvyk­lé­ho zajá­sá­ní se na jeho tváři mihne stín.

A ty bys oprav­du chtěl?

Roman
Přeci nebudu jezdit sám, musím si najít nějaké oběti a založíme družstvo loučkařů!

Další texty autora:

Nové články

Články z okolí

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno