Přiblížilo se období, kdy si paní zima dává zahřívací kolečko před svým každoročním nástupem. Oproti minulému roku má zhruba měsíční zpoždění, na druhou stranu to ale vypadá, že nebude moc rozdílu mezi alpským předhůřím a Šumavou. Vzhledem k hnusnému počasí bez panorámat (mlha a sněžení) necháme vyhlídkové kopce na jindy a vyrazíme na Smrčinu. Ve středisku Hochficht se konečně několik dní vesele zasněžuje a přestože sníh leží i ve volném terénu, bude to přeci jenom jistota. Sice netušíme, zda nás někdo nevykáže, ale chtíč je neukojitelný a vyrážíme i s rizikem nenadálé otočky.
Parkujeme vedle povozů perzonálu, mlčky a kradmo krámujeme lyžařské náčiní, když tu vedle nás přifrčí auto s německou espézetkou a z něho vyskočí dva skialpinisté. Prohodíme pár slov a jeden z nich nabývá dojmu, že jsme telemarkisté, které loni potkal ve švýcarském Montafonu. Ujišťuji ho, že absolutně ne!
Stoupáme po napůl připravené FIS Abfahrt. Máme štěstí, protože dnes se zasněžuje na obou stranách kopce Schwarzenberg, tudíž máme klid a nemusíme se vyhýbat zvířenému sněhu. Ona mlha sama osobě stačí. Někde nad hlavami občas mírně prosvítí modrá, jinak je okolí oděno do stříbro šedého hávu.
V noci lehce sněžilo, na svahu leží centimetrová vrstvička nového sněhu. Pro sjezd bude nejlepší terén při okraji lesa, kde je sníh ponechán svému osudu. Opakem je strana, kde jsou instalována sněžná děla. Na obřích muldách pod děly jsou ukryty zledovatělé plotny, víc ve středu sjezdovky jsou stopy od ratraku a bořící se krusta.
Úplně jiné kafe nás čeká na vrcholku Smrčiny. Sníh leží kolem dokola a vrcholová skaliska jsou zasypána kyprým přírodním sněhem. Mozek vyhodnocuje situaci jako že by mělo jít lyžovat ve volném terénu a už už pohání naše údy směrem k lesu na hraniční stezku Smrčina Hraničník. Po super začátku se ale musíme záhy probíjet mezi popadanými kmeny, pařezy a náletem, abychom se dostali na stezku. Dál to světe div se v listopadu jede! Trocha obezřetnosti neuškodí, tu a tam číhá kámen nebo kořeny, vrstva sněhu je tenká, ale svezení je to příjemné.
Situace se mění těsně nad sedlem, kde svah nabírá na sklonu. Za normálních podmínek žádný problém, ale dneska?
Když jsme tudy jeli se Šimánkem, asi opravdu bylo víc sněhu, ty stromečky určitě nebyly vidět.
– Roman
Brzy jsme pod Hraničníkem u konečné lanovky. Těšíme se, jak si užijeme mírný sjezd po Hochwaldabfahrt. Vůkol jenom čerstvý sníh, tak asi dvacet centimetrů a žádné stopy. Opravdové backcountry pokračuje!
Žel naše radost nemá dlouhého trvání. Na zlomu pod horní třetinou je nutné dělat oblouky agresivněji a to je problém. Člověk se prošlápne hluboko a točit lyže na čisté trávě v hlubokém sněhu moc nejde. Panoptikum začíná.
Vláďo my jsme tupci, vždyť v tomhle úseku nemají zasněžování!
– Roman
Okamžitě napravíme svůj omyl a lesní cestou traverzujeme pod Smrčinu na FIS Abfahrt. Sjíždíme jak umíme, stav sněhu se mění hodně rychle a na rozježdění začátkem sezóny to není snadné. Není ale zbytí, hlavně že jsme se dočkali konce podzimu.
Když dojedeme k parkovišti na nic nečekáme, slopneme pár hltů čaje a pelášíme na vrcholek opakovat sjezd. Dvakrát 400 výškových metrů na letošní otvírák stačí. A tady máte celek pěkně pohromadě v podobě pohyblivých obrázků (nezapomeňte si zapnout zvuk, zejména kvůli prostřední pasáži): „První túra nové sezóny na hřebeni Šumavy. Navzdory nízké sněhové pokrývce jsme na hřebeni neočekávaně okusili také nefalšované backcountry. Sjezd po červené se nesl ve znamení nesourodého terénu: od ledových ploten po těžký sníh v rychlém sledu všechno. Styl proto prosím nehodnoťte.”
