Svatomartinské kolečko s dětmi

S oče­ká­vá­ním jsem v posled­ních dnech sle­do­val, jak nám u sou­se­dů v Rakous­ku sype, i lyže jsem už vykrá­mo­val a pásy zre­no­vo­vat u Fuga­se nechal. Pohle­dem z okna pod­kro­ví na zasně­že­ný Plechý jsem se ovšem o moc­nos­ti sně­ho­vé pokrýv­ky pře­svěd­čit nemohl, neb mlhy a oblač­nost vkrá­da­ly se již delší dobu za humna. Poslou­ži­ly tedy web­ka­me­ry. Hle, ono to půjde!

Původ­ně jsem měl v úmys­lu vysmra­dit s Vlá­ďou a dětmi na Plan­ne­ralm, kde už se válí přes půl metru sněhu a tep­lo­ty hlu­bo­ko pod bodem mrazu ho udr­žu­jí ve sku­pen­ství pra­ša­nu. Člo­věk míní, ale Pánbůh mění. Večer před odjez­dem mi volá Vláďa, že mamka měla neho­du na zahra­dě a že se výle­tu nezú­čast­ní. Měním tedy plán a vyrá­ží­me na Šumavu.

Pro­to­že je nedě­le, tro­chu se obá­vám davů, ale nic tako­vé­ho se naštěs­tí po pří­jez­du na par­ko­viš­tě zavře­né­ho ski­a­re­á­lu Hoch­ficht neko­ná. Tep­lo­ta minus čtyři, mraky v údolí a sych­ra­vo. Sněhu odha­dem dva­cet čísel, kva­li­ty pře­mě­ňu­jí­cí­ho se pra­ša­nu s jem­nou krus­tou na povrchu. Kameňač­ky nechá­vám v autě a beru zánov­ní prkýn­ka. Na nic neče­ká­me a fičí­me po Stierwie­se na Smr­či­nu. Tu a tam fouk­ne a je friš­no, první hře­ji­vé paprsky nás zasa­hu­jí v horní tře­ti­ně výstupu.

Madla je už zku­še­ná lyžni­ce, na ski­al­pech šlape dvě sezo­ny. Mates je nová­ček. Vloni měl na baza­ro­vých prkýn­kách pět­a­se­dm­de­sát­ko­vé tele vázá­ní, ale jez­dil na tom jako tele stej­nak para­lel­ní oblouk. Povy­ros­tl a dneska může pru­bo­vat Zuzky ski­al­po­vou výba­vu. Stou­pá poma­le­ji, tu a tam polo­ží dětin­skou otáz­ku: „Je to ještě dale­ko?”. Však on se zatáhne…

Na Smr­či­ně je nevlíd­no. Zatáh­ne se, fouká, tak mizí­me po hra­nič­ním hře­be­ni v lese. Sněhu je pod­stat­ně víc než při loň­ském otví­rá­ku s Vlá­ďou 26. lis­to­pa­du L.P. 2015. Sle­du­je­me půl metru hlu­bo­kou stopu ku Hra­nič­ní­ku. Máme šupi­ná­če, ale pásy nesun­da­vám, abych držel basu s Mate­sem a Mad­lou. Fia­lo­vé Race pásy mají výbor­ný skluz, tak to náma­ha není a jede se dobře. U vyhlíd­ky Schönber­g­fel­sen pauzírujeme.

Pěkně jsme pro­táh­li kon­če­ti­ny a plíce mra­zi­vým, jis­kři­vým povět­řím (už se to neda­lo po létě vydr­žet) a čeká nás třeš­nič­ka na dortu – sjezd do údolí. Vybí­rá­me střed­ně str­mou a dlou­hou „louč­ku” Hochwal­da­b­fa­hrt. Je už sice tro­chu roz­jež­dě­ná mnoha před­jezd­ci, ale stále se dá místy najít plac pro panen­skou lajnu.

Jupí, já to po půl roce neza­po­mněl! Dává­me to s Mad­lou pěkně na patách a uží­vá­me si, jak nám špič­ky plo­vou nad povr­chem. Chce to agre­siv­něj­ší jízdu a divím se, že vůbec nepro­šláp­ne­me na zem, tolik je tu pří­rod­ní­ho sněhu.

Mates to má se svým širo­kým roz­cho­dem horší. Chví­le­mi jsou pánem lyže nad ním. Bere to spor­tov­ně, z dršek má bžun­du a nepo­le­vu­je v poku­sech o ply­nu­lé oblou­ky. Hod­no­ce­ní od Madly:

Kou­kám naho­ru a vidím jak někdo jede pěkně v oblou­cích a za ním se řítí roz­je­tej vlak jehož stroj­vůd­ce spo­lé­há na výhybkáře.

Tak to by bylo. Úsměv na tváři po dobře odve­de­né práci. Mezi­tím se úplně vyjas­ni­lo. Zírá­me na netknu­tou Wen­zelwie­se, kde právě pře­sta­li zasně­žo­vat. Dora­zí­me se tam? Vcel­ku se divím, že steh­na i kole­na se neo­zý­va­jí, přes léto jsem toho na kana­pi moc nena­spor­to­val. Tak jim nalo­žím. Druhý sjezd už nebyl úplně ide­ál­ní, tedy jak pro koho. Upro­střed louky byl nád­her­ný panen­ský sníh, ale kdo se nechal zlá­kat, skon­čil v krus­tě, která hlu­bo­ko pod sebou uvěz­ni­la lyžní­ko­vo prkén­ka a násle­do­val nekon­t­ro­lo­va­ný pohyb vpřed či vzad. Chytřej­ší z výpra­vy vyu­ži­li ku sjez­du levou, ujež­dě­nou část louky a užili si oblou­ků do sytosti.