Svatomartinské kolečko s dětmi

S očekáváním jsem v posledních dnech sledoval, jak nám u sousedů v Rakousku sype, i lyže jsem už vykrámoval a pásy zrenovovat u Fugase nechal. Pohledem z okna podkroví na zasněžený Plechý jsem se ovšem o mocnosti sněhové pokrývky přesvědčit nemohl, neb mlhy a oblačnost vkrádaly se již delší dobu za humna. Posloužily tedy webkamery. Hle, ono to půjde!

Původně jsem měl v úmyslu vysmradit s Vláďou a dětmi na Planneralm, kde už se válí přes půl metru sněhu a teploty hluboko pod bodem mrazu ho udržují ve skupenství prašanu. Člověk míní, ale Pánbůh mění. Večer před odjezdem mi volá Vláďa, že mamka měla nehodu na zahradě a že se výletu nezúčastní. Měním tedy plán a vyrážíme na Šumavu.

Přírodního sněhu je dostatek
Přírodního sněhu je dostatek

Protože je neděle, trochu se obávám davů, ale nic takového se naštěstí po příjezdu na parkoviště zavřeného skiareálu Hochficht nekoná. Teplota minus čtyři, mraky v údolí a sychravo. Sněhu odhadem dvacet čísel, kvality přeměňujícího se prašanu s jemnou krustou na povrchu. Kameňačky nechávám v autě a beru zánovní prkýnka. Na nic nečekáme a fičíme po Stierwiese na Smrčinu. Tu a tam foukne a je frišno, první hřejivé paprsky nás zasahují v horní třetině výstupu.

Mates nad kotlem oblačnosti
Mates nad kotlem oblačnosti

Madla je už zkušená lyžnice, na skialpech šlape dvě sezony. Mates je nováček. Vloni měl na bazarových prkýnkách pětasedmdesátkové tele vázání, ale jezdil na tom jako tele stejnak paralelní oblouk. Povyrostl a dneska může prubovat Zuzky skialpovou výbavu. Stoupá pomaleji, tu a tam položí dětinskou otázku: „Je to ještě daleko?“. Však on se zatáhne…

Pohled do údolí od Schönbergfelsen
Pohled do údolí od Schönbergfelsen

Na Smrčině je nevlídno. Zatáhne se, fouká, tak mizíme po hraničním hřebeni v lese. Sněhu je podstatně víc než při loňském otvíráku s Vláďou 26. listopadu L.P. 2015. Sledujeme půl metru hlubokou stopu ku Hraničníku. Máme šupináče, ale pásy nesundavám, abych držel basu s Matesem a Madlou. Fialové Race pásy mají výborný skluz, tak to námaha není a jede se dobře. U vyhlídky Schönbergfelsen pauzírujeme.

Otesánek
Otesánek

Pěkně jsme protáhli končetiny a plíce mrazivým, jiskřivým povětřím (už se to nedalo po létě vydržet) a čeká nás třešnička na dortu – sjezd do údolí. Vybíráme středně strmou a dlouhou „loučku“ Hochwaldabfahrt. Je už sice trochu rozježděná mnoha předjezdci, ale stále se dá místy najít plac pro panenskou lajnu.

Sníh je těžký, tak to řežu!
Sníh je těžký, tak to řežu!

Jupí, já to po půl roce nezapomněl! Dáváme to s Madlou pěkně na patách a užíváme si, jak nám špičky plovou nad povrchem. Chce to agresivnější jízdu a divím se, že vůbec neprošlápneme na zem, tolik je tu přírodního sněhu.

Přehoďte mi výhybku, prosím.
Přehoďte mi výhybku, prosím.

Mates to má se svým širokým rozchodem horší. Chvílemi jsou pánem lyže nad ním. Bere to sportovně, z dršek má bžundu a nepolevuje v pokusech o plynulé oblouky. Hodnocení od Madly:

Koukám nahoru a vidím jak někdo jede pěkně v obloucích a za ním se řítí rozjetej vlak jehož strojvůdce spoléhá na výhybkáře.

Na první lyžovačku sezony spokojenost
Na první lyžovačku sezony spokojenost

Tak to by bylo. Úsměv na tváři po dobře odvedené práci. Mezitím se úplně vyjasnilo. Zíráme na netknutou Wenzelwiese, kde právě přestali zasněžovat. Dorazíme se tam? Vcelku se divím, že stehna i kolena se neozývají, přes léto jsem toho na kanapi moc nenasportoval. Tak jim naložím. Druhý sjezd už nebyl úplně ideální, tedy jak pro koho. Uprostřed louky byl nádherný panenský sníh, ale kdo se nechal zlákat, skončil v krustě, která hluboko pod sebou uvěznila lyžníkovo prkénka a následoval nekontrolovaný pohyb vpřed či vzad. Chytřejší z výpravy využili ku sjezdu levou, uježděnou část louky a užili si oblouků do sytosti.

Skol!
Skol!

2 komentáře u “Svatomartinské kolečko s dětmi

Napsat komentář