Tirolerkogel přes Sterngassl a Kalte Kuchl

Dnes nás čeká růz­no­ro­dá a kra­ji­no­vě velmi pěkná túra s cha­tou na vrcho­lu a kru­ho­vým roz­hle­dem na Rax, Schne­e­berg, Gip­pel, Göller, Hochschwab nebo Öts­cher. Věhlas­né údolí Stern­gas­sl, které místy při­po­mí­ná spíše kaňon, a které bylo v minu­los­ti zejmé­na ve své spod­ní části velmi zarost­lé, se po pro­ře­záv­ce stalo oblí­be­nou výstu­po­vou tra­sou k plá­ním na vrcho­lu hory Tirolerkogel.

Výstup je sice poně­kud str­měj­ší, ale stou­pá­ní je rov­no­měr­né a člo­věk poměr­ně rych­le pře­ko­ná výš­ko­vý roz­díl sedmi set metrů. Pře­mí­tám nad názvem údolí. Proč spo­je­ní slov hvězda a ulič­ka či pře­vza­tý název úzké vídeň­ské ulice obklo­pe­né vyso­ký­mi domy, mezi jejichž stře­cha­mi v noci září hvězd­né nebe? Snad ano, závěr údolí je oprav­du strmý a úzký, že pohled pout­ní­ka při­ro­ze­ně smě­řu­je vzhů­ru a jít tudy v noci, zara­zí se až o hvězdy na obloze.

Samot­né hrdlo údolí je úzké a jeho prů­cho­dem se oci­tá­me na vrcho­lo­vém plató. Jako bychom byli vypliv­nu­ti z útrob zví­ře­te a vrže­ni ze stínu na ostré slun­ce. Pře­chod je tak inten­ziv­ní, že si jen poma­lu uvě­do­mu­je­me půso­bi­vá pano­rá­ma­ta kolem nás.

Teme­no hory Tiro­ler­ko­gel (proč Tiro­ler, když leží v Dol­ním Rakous­ku, to ví asi jen míst­ní) vytvá­ří ve výšce 1300 m.n.m. roz­sáh­lou náhor­ní pla­ni­nu, odkud je výhled oprav­du do všech svě­to­vých stran. S chutí vyu­ží­vá­me výho­du šupi­na­tých lyží a pohy­bu­je­me se tak rych­le a bez náma­hy. Ve chví­li dobré nála­dy, abych ji ještě více pod­po­řil, pro­zra­zu­ji, že na vrchol­ku v chatě si může­me dát bír, neb v měšci mi cin­ka­jí eurá­če. Moje prů­po­víd­ka je bys­trou vodou na mlýn meto­di­ka, kte­ré­mu jsme v oka­mže­ní pře­sta­li stíhat.

Nej­pr­ve musí­me vyko­nat obli­gát­ní zastáv­ku u vrcho­lo­vé­ho kříže. Skal­na­tý ochoz, na kte­rém kříž stojí, je zcela vyfou­ka­ný. Jak tak lel­ku­je­me kolem, můj pohled padá ke dve­řím chaty, před nimiž je ve sněhu zabod­nu­to bez­po­čet párů lyží a další rych­le při­bý­va­jí. Vět­ši­na lidí stou­pá z opač­né stra­ny, než odkud jsme při­šli my, totiž ze sedla nad ves­ni­cí Anna­berg, kde se roz­klá­dá stej­no­jmen­ný ski­a­re­ál. Když už jsme si tuto masov­ku s chutí odpus­ti­li, nechce se mi s davy lidí tla­čit se v chatě a čekat na pívo, nota­be­ne když nás čeká ještě doce­la štre­ka na Kalte Kuchl, kde začí­ná sjezd a nechci dopus­tit, aby slun­ce výraz­ně zacvi­či­lo s dosud výbor­nou kva­li­tou sně­ho­vé pokrýv­ky. Hoši, pívo nebude!

Abych ale­spoň tro­chu zmír­nil hněv mých sou­put­ní­ků, sna­žím se jejich pozor­nost obrá­tit k tomu, co nás čeká, to jest ke sjez­do­vým rado­ván­kám a navíc sli­bu­ji, že na pahor­ku napro­ti nám, přes který musí­me pře­jet, dáme pauzu na klo­bás, šnicl či buch­tu, kaž­dé­mu dle toho, co mu hodná man­žel­ka ráno při­ba­li­la. Tak se o něko­lik chvil poz­dě­ji stalo. Řízek ve dvou chle­bech se do huby špat­ně vleze, jeden kra­jíc proto putu­je zví­řát­kům do lesí­ka. Pokou­ší­me se pak ještě o odpo­čin­ko­vé sku­pi­no­vé sel­fie, jehož pub­li­ko­vá­ní cen­zor poz­dě­ji zakázal.

Čas nemi­lo­srd­ně utíká. Tichým pohle­dem na hodin­ky dávám povel k odjez­du. Přes­ně jako sou­druh ředi­tel ve scéně z filmu Nejis­tá sezo­na, kdy tímto způ­so­bem dává naje­vo, že ide­o­lo­gic­ká vytý­kač­ka vedou­cím diva­del­ní­ho sou­bo­ru po vizi­ta­ci jejich před­sta­ve­ní, se chýlí ke konci. Pře­chod přes pláně na Kalte Kuchl je krás­ná, roman­tic­ká běž­ka­ři­na, ale z toho, co se vyje­ví u samot­né­ho začát­ku sjez­du, z toho nám spad­ne brada. Tak úžas­nou kuli­su při sjez­du v tak níz­kých kopeč­kách jsme neče­ka­li. Co se dělo dál, nemá smysl popi­so­vat, obráz­ky mluví sami za sebe.

Po lou­kách jsme se v čer­stvé pra­ša­nu, kde bylo místo i pro vlast­ní lajnu, dosta­li pod kótu 900 m.n.m., na hra­ni­ci lesa. Odtud se dalo pokra­čo­vat jen po lesní cestě. Její sklon byl pří­jem­ný a šířka dosta­teč­ná k pro­vá­dě­ní oblou­ků. Až do té doby, co se ozva­lo nemi­lo­srd­né zaskří­pá­ní pod lyží, oka­mži­tá stop­ka a já letěl vpřed. Skluz­ni­ce zapla­ka­la, ale na kameňač­kách, které jsem dnes s sebou vzal, už toho holka má něco za sebou. Srdce mi tolik nekr­vá­ce­lo. Posled­ních sto až dvě stě výš­ko­vých metrů jdeme pěšky s lyže­mi na bato­zích. Zbývá už jen na par­ko­viš­ti u kap­lič­ky zvěč­nit naše obli­če­je plné smut­ku, že další pove­de­ný výlet je u konce.