Z Nové Pece k Plešnému jezeru (s EU na věčné časy)

S klukama je to doma k nevydržení, jak se potřebují vybít, když nejsou delší dobu ve škole. Navrhuji, že si uděláme výlet do hor. Když slyší něco o jezeru, okamžitě zabírají a v jejich hlavách vyvstávají představy z letních výletů v Solnohradsku. Nechci jim to zkazit, mlčím. Na české straně Šumavy jsem už léta nebyl, tak jsem zvědavý, co mě čeká.

Auto opouštíme na parkovišti v osadě Láz nad Novou Pecí. Lesní asfaltka nás dovede k Schwarzenberskému kanálu, kde značenou trasu necháme ubíhat doprava a vydáváme se po proudu kanálu, až narazíme na první louku směřující vzhůru. K mému překvapení na ní leží dost sněhu. Stoupáme při kraji lesa, místy to mají kluci po kolena. Sníh je hodně mokrý. Zanedlouho Standa hlásí, že ho něco píchá v botě. No bodejď, když si panáček sice vzal pohorky, ale tkaničky má zavázané do půl žerdi pro pohodlnou chůzi jako v létě. Z obou bot se sypou firnové krystaly. Statečně hlásí, že mu zima ani vlhko není, ačkoliv ponožky svědčí o něčem jiném.

Na horním konci louky vede cyklotrasa k Říjišti. Leží na ní několik centimetrů silná vrstva přemrzlého sněhu utemovaného rolbou pro úpravu běžeckých stop. Od Říjiště pokračujeme po běžecké Šumavské magistrále k odbočce Jezerní stezka. Upravovaná trať vede mimo lesní silničku, takže nehrozí střet zájmů běžkařů a pěšáků. Trať je připravena na bruslení a dnes by se to se staršími běžkami dalo. Potud dobré. Jímá mě ovšem hnus z toho, jak to vypadá v „lese“. Když už se kácí, proč nechávat kmeny ležet na zemi, to mi hlava nebere. Od nouzového nocoviště končí pakárna lesní cesty, zelená značka mizí po pěšině mezi stromy, kameny a balvany. Konečně trošku romantiky.

Sněhu přibývá a nás čeká poslední úsek kamenným mořem po žluté značce k jezeru. Užíváme si pěšinu mezi zasněženými balvany a kosodřevinou. Za mých klukovských let jsme přeskakovali po balvanech, abychom nalezli ten pravý s výhledem do údolí. Dnešní mládež má poněkud instantní zážitek, kdy k získání výhledu postačí vylézt po schodech na „vyhlídku“. Už jen modrá tabule se žlutými hvězdičkami chybí.

Kamenné moře končí, ocitáme se na přírodní hrázi jezera, která je poupravena lidskou rukou. Břeh je obehnán dřevěným zábradlím a kolem dokola na zpevněné ploše je roztroušena asi desítka piknikových stolů. Připraveno pro masy cyklistů a turistů dobývajících jezero po lesní cestě z druhé strany. V létě bych sem nepách. Nyní máme přírodu zatím sami pro sebe. Jezerní stěna je zalita mlhou a od ní běží zmrzlá hladina až k našim nohám.

Kromě několika nevzhledných přístřešků stylu každý pes jiná ves mě zaujaly informační tabule. První hlásá, že stezka ke Stifterovu pomníku při hraně jezerní stěny už není běžná značená turistická trasa, nýbrž jde o Zážitkovou stezku se vstupem na vlastní nebezpečí. Jmenuje se Duch pralesa. Text tabule je v některých pasážích k pobavení.

Na vlastní oči se můžete přesvědčit, že šedý les zdálky je zelený zblízka. Že pokud nad hlavami vidíte smrt, pod nohami vám bují život. Sílu evoluce nelze zastavit a zná pouze jednu cestu: od zeleného lesa k zelenému.

Co mě dostalo, byla blbina s názvem Fotopoint. Slunečním panelem napájená kamera zamířená k jezerní stěně – stiskni tlačítko, až se vrátíš domů, vyhledej na webu NP Šumava svůj ksicht!

 

Napsat komentář