Dobývání (ne)významných vrcholů Krušných hor

Tuto zimu nemě­li v Kruš­ných horách sníh. Do té doby, než se tu obje­vil Máňa. Ale jakmi­le zase odjel, nená­vrat­ně s ním zmi­zel také sníh. Stalo se to nějak takhle: Máňa musí být šes­té­ho února pra­cov­ně v Soko­lo­vě a jako obvykle se mu nechce jet v jed­nom dni na otoč­ku. Pro­to­že v úterý ros­nič­ky hlásí pří­chod stu­de­né fron­ty do našich sever­ních hor, Máňa zbyst­řu­je a son­du­je u svých kama­rá­dů z Nejd­ku a Cho­mu­to­va aktu­ál­ní situ­a­ci. Podle odpo­vě­dí je roz­hod­nu­to, hází prkna do auta a ve stře­du brzy po ránu vyráží.

Pěk­nejch dva­cet tady naho­ře, teď jsem se vrátil

Před vlast­ním výjez­dem do vyš­ších nad­moř­ských výšek si tele­fo­nic­ky u Párka ově­řu­ji stav cesty. Tak před hodi­nou prý pro­jel pluh tak když chvát­nu, dosta­nu se až k bará­ku. Nako­nec stej­ně musím nechat auto u Ber­na­vy, pro­to­že Párek po letech pod­lehl nalé­há­ní Péti a koneč­ně do při­pra­ve­né­ho sta­veb­ní­ho otvo­ru objed­nal slí­be­nou saunu. A kdo mohl samo­zřej­mě vědět, že to bude jedi­ná chví­le v roce, kdy bude na horách pano­vat pravé zimní poča­sí. Mon­té­ři s dodáv­kou to zvlád­li, nicmé­ně zablo­ko­va­li jedi­né možné par­ko­va­cí místo před chalupou.

Neko­neč­ně dlou­hou dobu se chys­tám pro­zkou­mat louč­ky mezi Berhýblem (míst­ní název pro Mezi­hoř­ský vrch) a ski are­á­lem Mezi­ho­ří v údolí. Pláně jsou vysta­ve­né věč­né­mu větru. Ne nadar­mo se poblíž pro­vo­zu­je snow­ki­ting. Dneš­ní den by mohl při­nést vhod­né pod­mín­ky. Na větrem uta­že­ném pod­kla­du pár cen­ti­me­t­rů kypré­ho sněhu dob­ré­ho pro pár oblou­ků a la tele­mark ultralajt.

Párku, tys mi zata­jil úpl­nou perlu. ani nevíš co, za poklad u cha­lu­py máš!

Původ­ně jsme vyšli s Péťou a Eby, že si udě­lá­me malé koleč­ko kolem Berhýblu a já si dám ces­tou pár oblou­ků. Chudák Péťa, sice se sna­ži­la být tole­rant­ní a vlála za mnou na ten­kých běž­kách od jedné louč­ky k druhé, trpě­li­vě i pár fotek udě­la­la, ale při tře­tím opa­ko­va­ném výstu­pu se již po ang­lic­ku ode­bra­la smě­rem k lesu. Bráz­dil jsem svah do zápa­du slun­ce. Dosta­teč­ně a pří­jem­ně una­ven jsem se těšil do čer­s­tvě namon­to­va­né sauny s maji­tel­kou nemo­vi­tos­ti. Kluci mon­tér­ský ale nějak nestí­ha­li. Necha­li roz­dě­la­nou práci na druhý den a tak jsme ale­spoň všich­ni spo­leč­ně poklá­bo­si­li a zavzpo­mí­na­li na staré časy u pár lahví vína. Když jsem ráno odjíž­děl na stav­bu, hoši byli ještě pod peřinou.

Sou­běh dal­ších udá­los­tí zavdal tomu, že jsem se za dva dny do Kruš­ných hor mohl vrá­tit. O víken­du jsme měli odjíž­dět s Ájou, Mad­lou, Mate­sem a Stan­dou na jarní prázd­ni­ny do Jese­ní­ků. Doma ale mezi­tím jeden po dru­hém ulé­ha­li do poste­le s horeč­ka­mi. Moc se mi nechtě­lo při­dat se k nim a Zuzce, toho času doma na jar­ňá­kách, také ne. Navíc měla další týden odjíž­dět se ško­lou na lyžák a ten si nechtě­la nechat ujít. Roz­hod­li jsme se znovu obtě­žo­vat Párky (oh, jak jste las­ka­ví) během celé­ho víken­du s tím, že v pon­dě­lí hodím Zuzku do školy.

Nena­dá­lým pří­cho­dem zimy byl zřej­mě zasko­čen i per­so­nál z hote­lu Lesná, který zajiš­ťu­je v chodu část kruš­no­hor­ské lyžař­ské magis­trá­ly, když poslal rolbu udě­lat dvoj­sto­pu včet­ně pásu pro brus­le­ní neob­vykle až na Ber­na­vu. Nám to samo­zřej­mě při­šlo vhod, pro­to­že jsem mohl pobyt v Zákou­tí vyu­žít k pří­pra­vě Zuzky na lyžař­ský kurz. To násled­ně kvi­to­val Zuz­čin tělo­cvi­kář, když se při zhléd­nu­tí zasla­ných fotek vyjá­d­řil, že za celou svou peda­go­gic­kou kari­é­ru neza­žil tak doko­na­lou spo­lu­prá­ci rodi­čů a školy při pří­pra­vě na jaký­ko­liv spor­tov­ní kurz.

Sobo­ta tedy byla zejmé­na ve zna­me­ní bílé stopy, ale na nedě­li Párek naor­di­no­val doby­tí veli­ce význam­né­ho míst­ní­ho kopce s výraz­ným ska­lis­kem na jeho vrcho­lu. Prý budu pře­kva­pen. Neskrý­val jsem v sobě nad­še­ní, že se poku­sím ska­lis­ko dobýt na lyžích a ptal jsem se po horo­le­zec­kém lanu, úvaz­ku a jis­tí­cích pro­střed­cích. Bylo mi to roz­mlu­ve­no, že jis­tit se tam stej­ně moc nedá. Tep­lo­ta již šla podle před­po­vě­di veli­ce rych­le naho­ru. Obá­va­li jsme se tvor­bě baku­lí, zejmé­na ve slun­cem zali­tých pasá­žích a při pře­ko­ná­vá­ní úvozů se skry­tý­mi potůč­ky jsme radě­ji sun­da­va­li lyže.

Za Sta­rou Bole­boř­skou ces­tou jsme si pro­šláp­li stopu a postup­ně míři­li k vrcho­lu. Pár­ko­vi se udě­la­lo nevol­no a musel se vrá­tit do cha­lu­py. Nevím, zda se tím jen nechtěl vyhnout kon­fron­ta­ci ve chví­li, kdy budu těsně před doby­tím vrcho­lu posta­ven rea­li­tě tváří v tvář a kdy vyjde naje­vo, že je na hony vzdá­le­ná od bar­vi­té­ho popi­su Pár­ko­vo. Nic tako­vé­ho se samo­zřej­mě nesta­lo, pro­to­že vím, že Kruš­né hory jsou plné kopců pose­tých význam­ný­mi kvaky. Zimní prvo­vý­stup na Bla­hu­tov byl náš.