Schlenken patří k nejoblíbenějším a nejnavštěvovanějším skialpinistickým cílům v bezprostředním okolí města Salzburgu. Za pěkného počasí a při alespoň trochu dobrých sněhových podmínkách se o vrchol uchází během jediného dne stovka i víc aspirantů. Člověk tady může prožít lyžování ve volném terénu jako individuální aktivitu a únik z civilizace, ale stejně dobře také jako masový sport. Navzdory tomu stojí Schlenken za návštěvu: skvělý rozhled a přívětivý čas výstupu.
Tolik citát z průvodce. Jsem zvědavý, kterou tvář nám Schlenken nastaví dnes. Dva dny sněžilo, máme pracovní den, půl metřík nového sněhu a rosničky předpovídají polojasno s vysokou oblačností. Na kopec se chodí buď z jihu od silničky Rengerbergstrasse nad vesnicí Sankt Koloman (950‑1000 m.n.m.), nebo ze severozápadu přes vesnice Gaissau a Krispl, kde je výchozím bodem celoročně otevřený hostinec Halleinerhütte (1100 m.n.m.). Trasa odtud má výhodu, že se dá uskutečnit přechod celého kopce s výstupem přes tajemný „myslivcův nos” (Jägernase), sjezdem jižními svahy na Schlenkenalm a zpátky krátce po svážnici k hostinci.
Cedule „Mitwoch Ruhetag” před vchodem Halleinerhütte oznamující dnešní zavíračku dává naději, že bychom mohli zakusit tu klidnější tvář hory. Vláďa je zastižen zcela nepřipraven a zdržuje nalepováním pásů, přebalováním batohu a jinými zbytečnými procedurami. Střídavým zamykáním auta a hlasitými pozdravy Skol! dávám najevo, že brzy zmizím v lese sám. Budiž mu odpuštěno ve chvíli, kdy do igelitky sype sníh a ukrývá ji do stínu. „Tys vzal piváče?” – podivuji se, že by strčil improvizovanou lednici do báglu s úmyslem dát si jedno chlazené vrcholové. „Jo, dáme si až se vrátíme. Tobě jsem vzal nealko!”, culí se na mě.
Po rychlé úvodní plytké pasáži opouštíme lesní silničku a strmě štrádujeme vzrostlým lesem. Je to zase něco nového. Svah v lese má kolem čtyřiceti stupňů, sněhu je tu habaděj, proto musíme stoupat v otočkách. Studený čerstvý sníh na prohřátém podkladu nedrží a ujíždí pod nohama. Občas balancujeme na hranách náhle odhalených balvanů. S narůstající výškou, kterou získáváme pekelně rychle, přibývá mýtinek s průhledem do údolí až k okraji města. Dnes je to fantastický kontrast mezi zelení dole, pocukrovaným lesem kolem nás a sněhovou duchnou pod lyžemi.
Na mýtinách blízko hřebene prosím nebesa, abychom neujeli se základovou lavinou do zeleně. Bezprostředně kolem nás nejsou nikde náznaky odtrhů, ale níže v údolí ano. Přichází vhodná chvíle pro krátké duchovní zamyšlení.
Vcházejte těsnou branou. Prostorná brána a široká cesta vede do záhuby a kdekdo tudy kráčí. Těsná brána a úzká cesta však cede k životu a málokdo ji nachází.
Severní srázy jsou hluboce vysněžené, navátý sníh vytváří pitoreskní útvary v podobě vlnobití. Po ostří hřebene postupuji pomalu. Jednak si vychutnávám rozhledy a fotím jako JaPonec (ahoj Jirko), druhak hřeben s převějemi u mě pokaždé vyvolá v zátylku lehké mrazení. To Vláďa se hned nechává slyšet, že právě tak to má rád.
Úspěšně jsme pošimrali myslivce v nose (výrazný skalní útvar v hřebeni, dobře viditelný na úvodní fotce vlevo nad Vláďou). Pomalu mi kručí v žaludku, proto s dobrou myslí vítám okamžik, kdy se hřeben položí a není už kam dál stoupat. S napětím očekávám masy výletníků na druhé straně, ovšem nic takového se nestane. U kříže stojíme jediní! Směrem na jih se po úbočí vine několik stop a přes údolí vidíme do severních srázů pohoří Tennengebirge, masivů Hochkönig a Hoher Göll. Ze vzdálenějších kopců vykukují hřebeny Ankogelgruppe a Watzman. Škoda jen, že díky přímému slunci nejdou udělat pořádné fotky.
A jede se dolů kopcem. Vláďa je velký inovátor. Naco vyhazovat peníze za GoPro a podobná kamerová zařízení, když stačí trocha izolačky a obyčejný foťák přilípnutý na kapuci bundy. Náhledem do svahu se ubezpečuji, že kvalita sjezdu bude ošemetná. V těžkém firnu nebo spíš již v rozsolu nebude kličkování mezi vykukujícími ostrůvky zeminy zadarmo. Jak rozdílné podmínky mezi severní a jižní stranou!
Oba házíme jednu slušnou mrchu za druhou. Od poloviny svahu dohlédneme k salaším a chatě Schlenkenalm, které stojí na hranici lesa a pastvin. Jestli je někdo na chatě a sleduje to panoptikum alá Anděl na horách, tak potěš. Jako zázrakem Vláďa svoje filmové udělátko omylem nějak nezapnul a tudíž nebyl natočen jediný záběr z jízdy.
Je kolem jedné hodiny. V tak parádním dni se nehrneme domů. Svačili jsme naposledy před půl hodinou, je čas na doplnění tekutin a posilnění. Stiegl by bodnul, ale díky zavíračce se spokojím s čajem. Na druhou stranu za celý den ani živáčka. To jsem opravdu nečekal. Obdivujeme poctivou tesařinu chalupy a spřádáme další plán. Dnešek pojímáme jako turistiku. Projdeme se tedy (někdo dokonce aplikuje běh na lyžích) až k samému cípu pastvin, kde podle podmínek sjedeme k Nigelkaralm až kam bude chuť a vrátíme se stejnou cestou.
Při pohledu do kotle Nigelkar víme, že nebude mít smysl jezdit ještě níž. Od 1200 m.n.m. sněhu ubývá a je z něho hotová břečka. Viď, Maňásku?
Chvílemi je zpáteční cesta přeskakováním řeky po balvanech. Ne, nezouváme i když hledání průchodu pro lyže je v některých úsecích malý rébus.
Na dnešní túru jsem si pro jistotu vzal kameňačky, tak se nedivte, že po lesní silnici jedu šusem. Spěchám totiž za novou kamarádkou, která na mě věrně čeká na parkovišti. Seznamte se! (Parental Advisory: Explicit Content).
Konec dobrý všechno dobré. Kromě kamarádky na nás počkala i pivečka. Na terásce jsme si užili odpoledního slunce, zakusovali česnekových klobásek, to aby se naplnila Vláďova slova, že na žádné předchozí túře jsme si tolik nedebužírovali jako dnes. No a ještě nám zbyl čas si trochu pohrát.
Einer betrunken, andere im Rausch und die Kinder sind im Wald geschwunden (komentář Vrátíka k ceduli na fotce s nápisem Rodiče, hlídejte své děti). Klikni pro detail.
Buďte první! Přidejte komentář