Ideální podmínky na Šumavě

Tady je to jako když se ztra­ti­li ti dva chla­pi, jak oni se jme­no­va­li? ten jeden pak umrznul…

Těmi­to slovy oko­men­to­val Mates poča­sí, které nás zastih­lo začát­kem pro­sin­ce při výstu­pu na hře­ben Šuma­vy. Před poled­nem bylo krát­ce slu­neč­no, ale potom už jen hustá mlha a silný vítr. Ako­rát vydat­né sně­že­ní chy­bě­lo. Musím ovšem Mate­se opra­vit, že oneh­dá neu­mr­zl jeden chlap, ale dva, při­čemž třetí měl namá­le. Pojď­me si tedy při­po­me­nout, co se před více než sto lety odehrálo.

O Velikonocích 24. března roku 1913 se na start osmého ročníku mezinárodního lyžařského závodu na 50 km postavilo šest závodníků – čtyři Češi, Němec Oswald Bartel a pražský Němec Emmerich Rath.

Trasa závo­du vedla z Labské boudy na Horní Míseč­ky. Počá­teč­ní vlíd­né poča­sí navna­di­lo závod­ní­ky, kteří na trať vyra­zi­li v koši­lích a leh­kých kalho­tách. Také pří­tom­nost kon­t­rol­ních komi­sa­řů s občer­stve­ním roz­mís­tě­ných po trase zav­dá­va­la na poho­du. Šlo jen o to, změ­řit síly. Bohu­mil Hanč byl velký vlas­te­nec. Na start dora­zil po dva­ce­ti­ko­le­me­t­ro­vém pocho­du z údolí. Jeho cílem bylo nedo­vo­lit, aby závod vyhrál Němec Bartel.

Během závodu došlo k prudkému zvratu počasí. Přihnala se vichřice, mrazivá mlha a sněhová vánice.

Všich­ni lyža­ři postup­ně vzda­li. Až na jedi­né­ho, Bohu­mi­la Hanče, který netu­šil, že na trati zůstal sám. Dopře­du ho hnala touha spl­nit vytče­ný cíl. Mezi­tím na scénu vstu­pu­je Vác­lav Vrba­ta, kama­rád, kte­ré­ho Hanč pozval na závo­dy, aby byl svěd­kem jeho vítěz­ství. Vrba­ta v mlze nara­zí na Hanče zmo­že­né­ho mra­zem a v obavě o jeho život mu půjčí kabát a čepi­ci. Roz­chá­ze­jí se každý jiným smě­rem, Hanč po trase závo­du k Labské boudě a Vrba­ta k Mísečkám.

Závod je ukon­čen a tři lidé se vydá­va­jí do sloty Hanče hle­dat. Jed­ním z nich je Emme­rich Rath, který Hanče nalez­ne ve zbě­do­va­ném stavu, ale ještě stále živé­ho. Poda­ří se mu ho odtáh­nout pár set metrů smě­rem k Labské boudě, ale na další záchra­nu už nemá sílu. Opře ho tedy u tyče a na pokra­ji vyčer­pá­ní a smrti dora­zí pro pomoc do Labské boudy.

Hanče pak na saních dopra­vi­li do Labské boudy, ale násled­né oži­vo­va­cí poku­sy už byly marné a podchla­ze­ný a vyčer­pa­ný Hanč zemřel. Vrba­ta mezi­tím obje­vil Han­čo­vy ve sněhu zapích­nu­té lyže a sna­žil se pří­te­le v okolí najít, ale marně. Ačko­liv se pří­te­li poku­sil zachrá­nit život, sám byl nale­zen o něco poz­dě­ji mrtev poblíž Zla­té­ho návrší.

A kdo byl Emerich Rath? Bezesporu velký sportovec.

Pat­řil k prů­kop­ní­kům lyžo­vá­ní, začal už v dese­ti letech. V roce 1907 star­to­val na mis­trov­ství krá­lov­ství čes­ké­ho, kde zví­tě­zil v běhu na 5 km. A v roce 1913 se v Krko­no­ších zúčast­nil právě onoho osud­né­ho posled­ní­ho závo­du Bohu­mi­la Hanče.

Lyžování však nebylo jediným sportem, kterému se věnoval. Výčet sportů, které provozoval, nápadně připomíná rozsáhlé aktivity Járy Cimrmana.

Věno­val se atle­ti­ce, pře­de­vším běhu a chůzi, pla­vá­ní, lyžo­vá­ní, ves­lo­vá­ní, kano­is­ti­ce, cyk­lis­ti­ce, boxu, zápa­su, rych­lo­brus­le­ní, horo­le­zec­tví, kul­tu­ris­ti­ce, jízdě na bobech, led­ní­mu i pozem­ní­mu hoke­ji, fot­ba­lu, teni­su, ragby či volej­ba­lu. V led­ním hoke­ji dokon­ce repre­zen­to­val Čechy na mis­trov­ství Evro­py v Ber­lí­ně roku 1914. Na olym­pij­ských hrách v Lon­dýně 1908 a Stoc­khol­mu 1912 star­to­val jako mara­to­nec za Rakous­ko-Uher­sko. Ve fot­ba­le nastu­po­val ve slav­ném týmu DFC Praha, v boxu se stal roku 1912 mis­trem Němec­ka v těžké váze, účast­nil se popu­lár­ních Běcho­vic.

Byl neku­řák, absti­nent a od šest­nác­ti let vege­ta­ri­án. Za první repub­li­ky se stal váš­ni­vým tram­pem. Šedé­ho vlka si tram­po­vé sku­teč­ně váži­li. Tram­ping se nako­nec stal jeho živ­nos­tí. V krám­ku Na Pří­ko­pech v Praze pro­dá­val spor­tov­ní a tramp­ské vybavení.

Rath, pře­svěd­če­ný anti­fa­šis­ta, který za války ukrý­val němec­ké­ho Žida, a nebyl odsu­nut, byl po roce 1948 obvi­něn z pro­pa­ga­ce ame­ri­ka­nis­mu a západ­ní­ho stylu živo­ta. Při­šel o svůj obchod a musel na rok do pra­cov­ní­ho tábo­ra ve Sva­tém Janu pod Ska­lou. Po návra­tu ho čekal nej­niž­ší důchod, živil se jako pomoc­ný děl­ník. Něja­ký čas pobý­val v domo­vě důchod­ců, poté u bra­tran­ce v Brou­mo­vě. Po něko­li­ka měsí­cích však skon­čil na ulici. Nako­nec se celo­ži­vot­ní opti­mis­ta, bez peněz, opět dostal do domo­va důchod­ců, to mu ale zbý­va­lo jen pár měsí­ců živo­ta – 21. pro­sin­ce 1962 zemřel.

Pro­slu­ně­né zábě­ry jsou již z dal­ší­ho výle­tu plné­ho pra­ša­nu, ten­to­krá­te s Milanem