Netrpělivé čekání na sníh

Po něja­kém tom roce k nám znovu paní zima při­chá­zí roz­pa­či­tě. Dvě sezó­ny jste si hoši uží­va­li, tak šmi­tec. Svatý Mar­tin na svém bělou­ši při­jel zne­na­dá­ní, ale stej­ně rych­le zmi­zel. Sta­čil jsem tak tak vyběh­nou na Viehberg, kde na holé zemi leže­lo deset až dva­cet cen­ti­me­t­rů pra­ša­nu. S kameňač­ka­mi a v kože­ných botách jsem točil na trávě a mezi krtin­ci. Za svůj výkon jsem skli­dil ovace, když se od chaty v údolí neslo:

Bravo, der erste!

Dru­hou šanci jsem nepro­mar­nil a vydal se na Smr­či­nu. Zde zčis­ta jasna napa­da­lo půl metru pra­chu. Tep­lo­ty měly rych­le vylét­nou během téhož dne. Neče­kal jsem tedy až bouře na hře­be­nech Šuma­vy skon­čí. Zpo­čát­ku krytý lesem, stou­pal jsem si na pohodu.

Naho­ře to bylo pro drso­ně. Vítr 80 km/h s nára­zy do stov­ky, vidi­tel­nost místy do pěti metrů. V závět­ří lesa jsem sun­da­val pásy a stra­cho­val se, zda se někte­rý ze smrků nevy­vrá­tí. Byla by to potup­ná smrt louč­ka­řo­va. V hor­ních par­ti­ích sjez­du mi vítr metal zví­ře­ný sníh přímo do držky, ve sněž­né sle­po­tě hle­dal jsem cestu dolů. Střed­ní část byla super. Hlu­bo­ký prašan.

Hle, při lese jen dvě vlnov­ky, vmáčk­nu mezi ně a les ještě svojí!

Další dny to bylo se sně­hem bída. Na rakous­ké stra­ně Novo­hra­dek sice napa­da­lo, ale bylo to spíš na boby než na lyže. Mezi svát­ky jsem vyko­pal rodi­nu. Při­da­li se i Kor­bel­ní­ci. Na sva­zích Viehber­gu jsme posta­vi­li mega huhulála.

Fotky jsem poslal na ofi­ci­ál­ní web míst­ní­ho ski are­á­lu se slovy: „Hallo, Der Schne­e­mann aus Tschechischen grüßt euch allen! Tele­mark Team Vele­šín”. Man­fred se toho hned chy­til a fotky pou­žil na webu k pro­pa­ga­ci násled­né akce, kdy v rámci sou­tě­že o nej­vět­ší, nej­hez­čí či nej­ná­pa­di­těj­ší posta­ví, naše­mu hulu­lá­lu kámošku.

Hallo, Der Schne­e­mann aus Tschechischen grüßt euch allen!

O tři dny poz­dě­ji jsme jeli já, Ája a Stan­da hulu­lá­la zkon­t­ro­lo­vat. Nejen že stál a měl na hlavě koru­nu, ale vedle něho již vyrost­ly také sně­hu­lá­čí děti. Pro­to­že včera tro­chu při­padlo, vzali jsme si pro jis­to­tu s sebou lyže. Z plá­no­va­né kon­t­ro­ly huhu­lá­la se nako­nec vyklu­ba­la pří­jem­ná vycház­ka na lyžích.

Hlav­ní sjez­dov­ka byla uvál­co­vá­na od boba­řů, tudy to zpát­ky poje­de dobře. Naho­ru šla­pe­me levým les­ním prů­se­kem, který je krás­ně zapa­da­ný sně­hem. Nikdo tu nelo­zí, máme klídek.

Zkou­ší­me se pro­bít lesem na západ­ní stra­nu hory, kde se vět­ši­nou i při troše sněhu dá pří­jem­ně louč­ka­řit. No, přes­to­že mám na nohách kameňač­ky, jsem rád že pokra­ču­je­me na pásech. Lesní cesta pod pár cen­ti­me­t­ry sněhu skrý­vá zmrz­lé kole­je od trak­to­ru, klac­ky a šutry. Zpát­ky do kopce to bude dobré, ale dolu je to malé panop­ti­kum. Za hře­ji­vou slun­nou odmě­nu krát­ké utr­pe­ní pod­stou­pit stálo.

Pro­chá­zí­me se na hor­ním okra­ji pas­t­vin, které obkru­žu­jí polo­vi­nu kopce. Dá se po nich pod­nik­nout okruž­ní trasa až k výcho­zí­mu bodu. Neje­den­krát jsem tu pro­vo­zo­val jojo styl ježdění.

Ani dnes neo­do­lá­me a pouš­tí­me se opa­ko­va­ně sva­hem dolů. Uží­vá­me si to všich­ni tři. Žel nemo­hu nabíd­nou zábě­ry z jízdy, pro­to­že v mrazu vypo­vě­dě­la bate­rie tele­fo­nu služ­bu. Skol!