Středa, 19. ledna 2022
0.7 C
Viehberg

Kde se nacházíte:

|

Překvapivý Triebenfeldkogel

Dneš­ní­mu výle­tu před­chá­zel večer plný sta­ros­tí a noční pře­vra­ce­ní se na lůžku. Už dlou­ho jsem nebyl tak bez­rad­ný při výbě­ru vhod­né­ho kopeč­ku pro naše tele­mar­ko­vé obco­vá­ní. A to pře­de­vším díky pře­tr­vá­va­jí­cím nepří­z­ni­vým pod­mín­kám letoš­ní zimy. Ve vele­ho­rách je vyso­ké lavi­no­vé nebez­pe­čí, ve střed­ních polo­hách byl sníh dis­tri­bu­o­ván větrem do svě­to­vých stran zcela nepřed­ví­da­tel­ně kopec od kopce, pone­cha­je […]

Dneš­ní­mu výle­tu před­chá­zel večer plný sta­ros­tí a noční pře­vra­ce­ní se na lůžku. Už dlou­ho jsem nebyl tak bez­rad­ný při výbě­ru vhod­né­ho kopeč­ku pro naše tele­mar­ko­vé obco­vá­ní. A to pře­de­vším díky pře­tr­vá­va­jí­cím nepří­z­ni­vým pod­mín­kám letoš­ní zimy. Ve vele­ho­rách je vyso­ké lavi­no­vé nebez­pe­čí, ve střed­ních polo­hách byl sníh dis­tri­bu­o­ván větrem do svě­to­vých stran zcela nepřed­ví­da­tel­ně kopec od kopce, pone­cha­je povět­ši­nou hře­be­ny a hřbe­ty holé, no a v před­hůří už je opět zele­no. K tomu vyšší denní tep­lo­ty a noční mrazy poma­lu mění těch něko­lik cen­ti­me­t­rů čer­stvo­ně z pra­chu na krus­tu. Být či nebýt, kameňač­ky či fun­g­lov­ky, na sever nebo jih, toť otáz­ka? Repor­ty na rakous­kých backcoun­t­ry fórech nepři­bý­va­jí a Vláďa si vese­le spin­ká. Chce to něja­ké od větru kryté údolí nebo řídký lesík oto­če­ný na sever. Proč nemů­že být v Čechách nor­mál­ní zima se sně­hem za humny?

Údolí Královského potoka (Königsbach)
Údolí Krá­lov­ské­ho poto­ka (Köni­gsbach)

Jeden tajný tip bych měl. Trie­ben­feld­ko­gel od chaty Ber­ger­hu­be v údolí Trie­ben­tal. Nebu­de to zřej­mě žádná pano­rá­mat plná túra, má rela­tiv­ně krát­ký sjezd, ale spl­ňu­je pod­mín­ky. Pon­děl­ní par­ko­viš­tě u nástu­pu zeje prázd­no­tou, kromě nás je tu ještě jeden vůz, který právě opouš­tě­jí dva sta­ří­ci na ski­al­pech. Údolí je pod sně­hem, vrst­va boha­tá, sníh pra­cho­vý. To se ovšem nedá říct o okol­ních kop­cích, kde v expo­no­va­ných par­ti­ích všude vyku­ku­je kleč. Nepá­t­rá­me, neře­ší­me, nepře­pí­ná­me, ale uhá­ní­me lesní ces­tou k odboč­ce do maleb­né­ho údolí poto­ka Königsbach.

Hřeben Brandnerkogel-Triebenfeldkogel
Hře­ben Brandnerkogel-Triebenfeldkogel

Osam­ně­lí pro­jde­me celým údo­lím, sle­du­je­me vče­rej­ší stopy od sněž­nic. Stopa vede lesem a drží se kory­ta poto­ka, který něko­li­krát kři­žu­je­me přes mos­tek z klád. Ve stínu se drží mráz. Tu a tam se stro­my roze­stou­pí a oblé vršky nej­bliž­ších kopců vykouk­nou nad pocuk­ro­va­né smr­či­ny. Je to puto­vá­ní ztichlou zimní kra­ji­nou, jen potok se nechá­vá rád mezi bal­va­ny sly­šet. Ze snění mě vytrh­ne jis­kři­vá pláň na pas­t­vi­nách Moa­ralm, když opus­tí­me potok a str­mým sva­hem cik-caky vykva­čí­me z lesa. Na zápa­dě se nám ukáže hře­ben mezi Brand- a Trie­ben­feld­ko­ge­lem a přímo u našich nohou se roz­pro­stře idy­lic­ké pano­rá­ma luk a smr­ko­vých remíz­ků se sala­še­mi, mezi nimiž vede jen něko­lik málo stop. Nezdr­žu­je­me se těles­ný­mi pro­cedu­ra­mi, jen část svrš­ků putu­je do bato­hu a v plném slun­ci vyhří­va­je koži­chy stou­pá­me do sedla Moar­törl, které se utápí v moři mod­ro­ja­su (viz úvod­ní fotka).

Vláďa v posledním tažení pod sedlem Moartörl
Vláďa v posled­ním taže­ní pod sed­lem Moartörl

Letos popr­vé mám tu čest si užít modré hor­ské nebe plný­mi douš­ky. Přes­to­že se slu­níč­ko do již­ních svahů zprud­ka opírá, tep­lo­ta se drží na pěti stup­ních pod nulou a sníh zůstá­vá pra­cho­vý. Jen s narůs­ta­jí­cí výš­kou a expo­zi­cí teré­nu při­bý­vá větrem uta­že­ných míst. Co mě pří­jem­ně pře­kva­pu­je, jsou pěkné výhle­dy jak na jih k blíz­kým sever­ním srá­zům žulo­vých Trie­ben­ských Taur, tak na sever přes inver­zí zaha­le­né údolí Pal­ten­tal k vápen­co­vým ští­tům sku­pi­ny Gesäuse. Sedlo Moar­törl oddě­lu­je hory Moar­ko­gel a Trie­ben­feld­ko­gel, z nichž teď každá nasta­vu­je zcela odliš­nou tvář. Zatím­co na výcho­dě z holé­ho vyfou­ka­né­ho hře­be­nu vystu­pu­je tráva a kame­ní, na zápa­dě nás s ote­vře­nou náru­čí vítá říd­kým lesem porost­lý seve­ro­vý­chod­ní svah „naše­ho” kopce plný závějí.

Ze sedla Moartörl zbývá 200 metrů převýšení SV hřbetem na Triebenfeldkogel
Ze sedla Moar­törl zbývá 200 metrů pře­vý­še­ní SV hřbe­tem na Triebenfeldkogel

Pofu­ku­je stu­de­ný vět­řík, jak se člo­věk nehý­be, je friš­no. Ukry­ti mezi prv­ní­mi stro­my dopl­ňu­je­me teku­ti­ny a při­pra­vu­je­me se na zteč vrcho­lo­vé pyra­mi­dy. Nechá­me se zlá­kat zavá­tou sto­pou dopra­va do lesa. Žel se uka­zu­je, že je to stopa sjez­do­vá. Mezi stro­my je málo místa na stou­pá­ní v otoč­kách a přímo to nejde. Shora se sype spous­ta pra­cho­vé­ho sněhu. Sna­žím se stou­pat bokem, ale je to šla­pá­ní vody. Žádné dno, krok naho­ru a sesun zpát­ky. Sisy­fos supí. Dolů to bude super jízda, až zmi­zí­me v tomhle vyku­tá­le­ném lesí­ku, který mám koneč­ně pod sebou.

Vláďa na vršku Triebenfeldkogelu
Vláďa na vršku Triebenfeldkogelu

Tra­dič­ně v dro­bát­ko poma­lej­ším čase než je pře­de­psá­no, sto­jí­me na vrcho­lo­vém hře­be­ni a zírá­me na defi­lé vůkol (klik­ni). Blíz­ké i vzdá­le­né kopce roz­ma­ni­tých tvarů jsou nám sou­dru­hy při obědě. Na pro­těj­ším hře­be­nu zahléd­ne­me v úbočí vyzý­va­vou stopu, která začí­ná v nezna­tel­ném sedél­ku mezi hora­mi Gam­smauer a Moar­ko­gel a mizí dole v Roße­g­g­gra­ben. Že by příští cíl? Na osla­vu neproflá­ka­né­ho dne si při­pí­jí­me nefil­tro­va­nou vyše­brod­skou dva­náct­kou od Jaku­ba. Hore zdar!

Když nikdo nena­brou­sí otu­pe­né ostří, je třeba při­dat více sil, moud­rost však zmůže mno­hem víc.

– Kaza­tel 10,10

Jede­me dolů. Mám v ruká­vu vari­an­tu sjez­du až na Roße­g­galm a pak tepr­ve vystou­pat ze seve­ru na Moar­törl a sjet dolů na louky. Vláďa je ale neza­dr­ži­tel­ný a sle­du­je nej­str­měj­ší lajnu. To je správ­ně, pro­to­že hlu­bo­ká pra­ša­no­vá peři­na udr­žu­je rych­lost na pří­jem­né úrov­ni a sla­lom mezi stro­my nena­há­ní hrůzu. Jak to říká Honza Auer, pros­tě nir­vá­na?! Koneč­ně okou­ší­me sku­teč­ný pra­šan s ade­kvát­ní výzbro­jí. Dvě stě výš­ko­vých metrů z vrcho­lu posklá­da­ných do lad­ných zatá­ček mezi kmeny vyso­ko­hor­ské smr­či­ny. Není to vůbec před­po­klá­da­ný boj o život, ale záži­tek, na který se neza­po­mí­ná. Chví­le, kdy život plyne s nevšed­ní leh­kos­tí a ele­gan­cí. Jen dvě věci jsme pro­kou­čo­va­li: nestih­li udě­lat žád­nou pořád­nou fotku a nara­zi­li na sváž­ni­ci zby­teč­ně brzy pod sedlem.

Kolem sedla větrem utažený sníh vyžaduje ostražitost
Kolem sedla větrem uta­že­ný sníh vyža­du­je ostražitost

Teď nás čeká zába­va číslo dva. Slovy odbor­ní­ka: degra­du­ji­cí vrst­va pra­cho­vé­ho sněhu na star­ším zpev­ně­ném pod­kla­du. Pláně širo­ké a tak málo stop! Sice jsem hned v úvodu hodil tlamu, přes­to je to krása.

V odpoledním slunci sedlý prašan
V odpo­led­ním slun­ci sedlý prašan

Jede to jako po vrst­vě másla, nemů­že­me se naba­žit a nechá­pe­me, proč jsou stopy jen upro­střed údolí, když se z něho zvedá množ­ství panen­ských úbočí. Louč­ky jsou tu nasklá­dá­ny pod sebou, takže stačí z konce jedné pláně poho­dl­ně stou­pat takřka po vrs­tev­ni­ci, aby se člo­věk ocitl na hor­ním okra­ji druhé. Když dosáh­ne­me prv­ní­ho remíz­ku, jed­no­my­sl­ně schva­lu­je­me další stou­pá­ní po levoboku.

Moaralm jak po másle
Moa­ralm jak po másle

Ach to je easy! Takto si před­sta­vu­ji backcoun­t­ry teré­ny v Emé­ri­ce. Pře­hr­šel mír­ných stou­pá­ní násle­do­va­ných o něco str­měj­ší­mi sjezdy, hafo jich v jed­nom (odpole)dni. Žádné obštruk­ce se stou­pa­cí­mi pásy, nýbrž plná důvě­ra v „tracti­on pat­tern base” nebo­li šupi­ny pod botou, které ve správ­ném typu sněhu dovo­lí stou­pat sva­hem do pět­a­dva­ce­ti stup­ňů sklo­nu. Proč se tento tech­nic­ký zázrak nepo­u­ží­vá v Evro­pě třeba u „turis­tic­kých” ski­al­po­vých lyží, zejmé­na Vlá­ďo­vi nejde do hlavy. Proto už spřá­dá text dopi­su firmě Hagan, ve kte­rém je chce popích­nou novým směrem.

Poslední loučka a pak už lesní cesta k chatě Bergerhube
Posled­ní louč­ka a pak už lesní cesta k chatě Bergerhube

Sala­še nechá­vá­me za sebou a při dlou­hé jízdě šusem lesní ces­tou mi náram­ně ztuh­nou steh­na. Na par­ko­viš­ti potká­vá­me trak­tor s rad­li­cí, jak stou­pá plu­ho­vat lesní cestu, kte­rou jsme sjeli. To bychom měli jak se říká ako­rát. Trie­ben­feld­ko­gel pře­kva­pil. Skol!

Roman Maňásek
Přeci nebudu jezdit sám, musím si najít nějaké oběti a založíme družstvo loučkařů!

Další texty autora:

Nové články

Články z okolí

  1. Váže­ní účast­ní­ci zájez­du, vyja­dřu­ji Vám z mé stra­ny upřím­nou závist. Krása !!!!! Milan Bue­nos Aires

  2. Dluž­no dodat, že přeqa­pil jen a jen pří­jem­ně. Pro mě to bylo sku­teč­ně „top” pojež­dě­ní mezi všemi dosa­vad­ní­mi „louč­kař­ský­mi” zážit­ky. Skol! .…a příš­tě zas. TK

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno