Dneska je to bez holek, tak né že nahoru poženete!, poznamenává Milan během předstartovní přípravy v údolí říčky Pielach. „Nikdy jsme nebyli sprinteři, proto můžeš být klidný, přestože při pohledu na Vláďu uhánějícího s toaleťákem v ruce do nedalekého lesíka to tak nemusí vypadat”. Svoji dnešní typickou Schlechtwettertour začínáme u statku Kowald na samém konci údolní silničky, odkud se převážně po loukách a mýtinách dostaneme od východu na 1177 metrů vysoký Geissenberg.
Přihneme si z placatky slivovice na rozproudění krve a přímo středem statku, kde nás na lavičce vítá čerstvě skolená liška a v odjíždějícím autě úsměvem zdraví paní statkářová, projdeme na první louky. Sněhu je dostatek, stopy skitúristů z víkendu jsou lehce překryty vrstvičkou nového sněhu. Nejvíc stop je v úzkých místech, kde v podstatě všichni jedou v jednom koridoru, ale na širších pláních je při okrajích dost čistého prostoru ponecháno pro nás.
V dolním úseku je trasa vedena pěkně po spádnici, proto velmi rychle nabíráme výšku a střechy domů v údolí mizí kdesi pod námi. Okolní lesy jsou zahalené do mraků, stromy bíle pocukrované a tu a tam spadne sněhová vločka. Hřebeny nad vesnicí Schwarzenbach an der Pielach připomínají české hory. Stopa se záhy rozděluje. Kluci sledují lesní cestu a já to beru kolmo lesem podél romantického potůčku, abychom se o pár desítek metrů výš potkali u salaší Steinrotte.
Nevíme co bylo důvodem, že Milan převzal vedení stopy, uvědomil jsem si to až v okamžiku, kdy Vláďa křičí „Máňo, když budem jezdit s Šimoněm, tak se naučíme chodit v tempu!”. Střídavě procházíme remízky bučin a jakousi kulturní krajinou připomínající zpustlé sady. Svah v některých místech oddělují ohradníky, ale jsou v nich branky a místa s odstraněnými dráty. Začíná vcelku sněžit.
Terén se pokládá a otevírá, přibývá obrovských závějí a sněhových jazyků. Jsme v podstatě pořád „v lese”, jak to musí vypadat ve vysokých horách? Za tu chvíli našeho výstupu stačilo napadnout kolem deseti centimetrů čerstvého sněhu. Stopy z víkendu už neexistují. Pomalu se suneme zvlněným terénem vpřed a registrujeme odbočky na vedlejší hřebeny a oddělující se loučky, které by za dobré viditelnosti jistě stály za pokus a nabídly i nějaký ten pohled na okolní kopce. Teď mohu jen prohlásit: „Dvanáct kilometrů tímto směrem vidíme horu Ötscher”.
Už je tu lesácká chatka, která stojí na samém vrcholku. Svačíme a připravujeme se na sjezd. Mezitím po severním hřebínku přichází postava na lyžích. Z dálky to vypadalo, že budeme mít dámskou společnost, ale jak se postava blíží, z ploché hrudi dedukujeme, že to asi bude chlap s ženskými rysy. Zrovna máme vytáhlou vrcholovou prémii, nabízím tedy příchozivšímu trochu českého šnapsu. Ale on odmítá??!! „Ty vole Máňo, celou dobu co chodíme v zimě na hory, tak čumíme na Rakušáky, jak si přihýbají samohonky a když ji poprvé vezmeš s sebou a nabídneš, tak narazíš na abstinenta!”, komentuje Vláďa.
Ještě jedna podivná událost se nám stala. Museli jsme vstoupit do časoprostorové smyčky, protože u chatky jsme se ocitli dvakrát, ale část mezi první a druhou návštěvou si nemůžeme vybavit. Pravděpodobně se to seběhlo následovně. Z vrcholu se dá sjet řídkým lesem a mýtinami na západ (jak říká skialpinistický průvodce). Neznaje poměrů sjíždíme zprvu super prašanem několik desítek výškových metrů na svážnici, která nás má zavést na spodní mýtiny. Svážnice záhy nabírá na sklonu a je plná metrových závějí. Ruka, lyže, čepice, hůlka, to vše se přede mnou míhá a rozhazuje do všech stran, přestože se Vláďa snaží o dobrý styl. Zavátý hřbet a prudká! mýtina s obřími pařezy nebudí požitek z jízdy. K Milanově nelibosti již v sílící vánici nasazujeme pásy a stoupáme starou sjezdovou stopou v nesčetných otočkách prudce vzhůru. Milan si to na krátkých pásech užívá, těžce oddechuje v každé otočce.
To je, milý čtenáři, konec příběhu, kterak pán hor zpomalen býti musel.
Radost nám začala. Moc toho vidět není, ale spádnici cítíme. Zpočátku si z chumelenice tropíme žertíky, ale v momentě, kdy se mi vločky nalepí na čočky, které se pro jistotu ještě začnou zamlžovat, dostává povaha otrlých horských vlků na frak. Nepomáhá ani úschova čoček v batohu, to zas vločky řežou do oka. Nejlíp je na tom Vláďa se svými sjezdovými brýlemi s oranžovým zabarvením. V pohodě mu rýsují terén pod ním. My dioptrici jsme na tom bledě. Už jsem vyzkoušel nesčetně brýlí na brýle, ale pokaždé mlha přede mnou.
Po krátké odmlžovací zastávce vyrážím jako první. Kličkuji mezi stromy a někde v dálce pode mnou tuším ohradník. Kůly od branky se nezadržitelně blíží, mám vcelku jasno, kudy projet. Čáru přes rozpočet udělá napůl ležící kůl uprostřed branky. Tupý zvuk špičky lyže o plaňku a Ikaros letí.
Ten vůl to vzal přes dráty! Teď má servaný stehna do krve a vyhozený koleno. Máme v lékárničce dostatek materiálu na provizorní nosítka?
Když jsem se poskládal zpátky na všechny dvě a kámoši mě dojeli, rozhodli jsme se ještě pro opakovaný výstup nejhezčí pasáží zpustlého sadu. Navzdory chumelenici musím kvitovat, že Geissenberg jakožto výškou zcela zanedbatelný kopec měl nenáročnému loučkaři hodně co nabídnout. S klesající výškou sněžení polevuje až z něho u statku Kowald nezbude nic. Teké liška šla už dávno spát.
To tedy byl Marast! Skol.
Buďte první! Přidejte komentář