Vycházka na Breimauer

Jsou prázd­ni­ny a nastal čas pro­vět­rat půlky a Madly novou ski­tou­rin­go­vou výba­vič­ku. Pře­mlou­vá­ní na tele­mark jsem vzdal, ale třeba se k němu jed­nou vrátí až zjis­tí, že všech­no, co oprav­du potře­bu­je znát, se nau­či­la v mateř­ské škole. Jen dou­fám, že nám postup­ně nezač­nou kon­ver­to­vat k alp­ské­mu stylu další čle­no­vé naše­ho druž­stva. Výběr vhod­ných kopeč­ků pro tes­to­va­cí túru nám uleh­čil leni­vý Adam, který ráno odmí­tl vylézt z pele­chu, tudíž se nemu­sí­me ohlí­žet na spe­ci­fic­ké potře­by split­bo­ar­dis­ty. Volba padla na šest­náct set metrů vyso­ký kope­ček Bre­i­mauer v před­hůří Ybb­stál­ských Alp, ke kte­ré­mu vedou mírně uklo­ně­né louč­ky stří­da­né něko­li­ka málo les­ní­mi úseky.

Celou cestu k nástu­pu túry tep­lo­měr v autě sys­te­ma­tic­ky kle­sal, až se v Tas­chel­bach ustá­lil na úcty­hod­ných minus dva­nác­ti stup­ních Cel­sia. Spo­leč­ně s vyme­te­nou oblo­hou a zaří­cím slu­níč­kem vyvstá­vá otáz­ka, zda se přes noc zmrz­lý sníh stačí přes den pře­mě­nit v hrubozrnný.

Zpo­čát­ku se nemů­že­me roze­jít. Na první louč­ce se musí­me vrá­tit pro zapo­me­nu­té slu­neč­ní brýle a v prv­ním lesí­ku zas Ája vyři­zu­je kaž­dou chví­li tele­fo­ná­ty s celým svě­tem. Od Hochbaue­ralm už to ale cel­kem sluš­ně odsýpá.

Strmé stin­né pasá­že děla­jí hol­kám malin­ko potí­že. Ája má úzké pásy a Madla ještě nemá cvik, jak stou­pat na pásech v prud­ším teré­nu. Upřím­ně ale dneska by se har­šaj­s­ny hodi­ly. Po něko­li­ka malých osob­ních pro­hrách a výhrách sto­jí­me na náhor­ní pla­ni­ně Fel­dwies. Pla­ni­na je vyfou­ka­ná, z pod sněhu vyku­ku­jí fleky trávy a ska­lis­ka. Pod jed­ním z nich zři­zu­je­me dočas­ný sva­či­no­vý tábor a vyhří­vá­me se na sluníčku.

Násle­du­je pozvol­né stou­pá­ní přes muldy a smr­ko­vé remíz­ky až k vrcho­lo­vé­mu hře­bín­ku. Hle­dá­ní cesty je zába­va, obzvláš­tě s poci­tem vědo­mí, že dneska neza­kufru­ji, jako se mi to stalo před dvěma lety.

Na závě­tr­ných stra­nách smr­čin je sníh doslo­va a do pís­me­ne naku­pe­ný do obřích závě­jí. Díky tomu, že jsou jed­not­li­vé kupy zmrz­lé, máme je za pří­rod­ní ski­kro­so­vou dráhu.

Už tu máme posled­ní louč­ku a s ní se nám ote­ví­rá pohled do všech svě­to­vých stran. Název Bre­i­mauer člo­věk plně pocho­pí až naho­ře. Samot­ný vrcho­lek totiž ostře roz­dě­lu­je pozvol­né pas­t­vi­ny na zápa­dě od str­mých, pár set metrů vyso­kých skal­ních stěn na východě.

Výhled odtud oprav­du stojí za to. Není to jedi­ný kopec v okolí, který nabí­zí tako­vé pano­rá­ma, ale na roz­díl od pře­lid­ně­né sou­sed­ní Geme­in­de­al­pe, zde si ho může­te vychut­nat o samo­tě. Roz­po­zná­vá­me kopeč­ky, na kte­rých jsme napo­sle­dy v létě zane­cha­li otis­ky svých pohorek.

Z bliž­ších kopců roze­zná­vá­me Dürren­stein, Sche­i­blings­tein, Klei­ner Öts­cher a samo­zřej­mě impo­zant­ní jiho­zá­pad­ní srázy míst­ní­ho Řípu, hory Öts­cher. Když mlu­vím o Řípu, tak záměr­ně. Název Öts­cher je totiž slo­van­ské­ho půvo­du a jeho dneš­ní podo­ba je němec­kou zko­mo­le­ni­nou původ­ní­ho pra­děd či pra­o­tec. Že je sněhu oprav­du málo, pro­zra­zu­je kleč a kame­ní v jinak nor­mál­ně vysně­že­ných žle­bech, které patří k nároč­něj­ším sjezdům z Pra­dě­du. Zde je slí­be­né pano­rá­ma.

Po dobré hodin­ce mrca­se­ní a dojí­dá­ní zásob na vrchol­ku (Madlo, Tobě ale na čer­stvém vzdu­chu chut­ná!) pod­ni­kám zku­šeb­ní jízdu, dámy mezi­tím ukli­dí veš­ke­ré hara­bur­dí. Začí­ná se tvo­řit mili­me­t­ro­vá vrst­vič­ka firnu. Přes­to­že je svah oto­če­ný na jih a hodin­ky uka­zu­jí půl druhé, díky ran­ní­mu mrazu by slu­níč­ko potře­bo­va­lo více času.

Sle­du­je­me sta­rou stopu, která ele­gant­ně vybí­rá spád v mírně sva­ži­tých pasá­žích tak, abychom nemu­se­li ťap­kat. Než se nadě­je­me, sto­jí­me na kři­žo­vat­ce k západ­ní­mu hře­be­ni Geme­in­de­al­pe. Daří se něko­lik oblouč­ků v měk­kém sněhu poblíž lesa, ale to už nás pohl­tí sněž­ni­ce­mi roz­ham­ta­ná stopa v lese, která ústí na Hochbaue­ralm. Já bych sněž­ni­čá­ře mlá­til klac­kem, když jsou líní šla­pat vlast­ní stopu a ničí lyžař­skou. V posled­ní době se proti nim na rakous­kých ski­al­pi­nis­tic­kých fórech zvedá vlna nevo­le. Že by obdo­ba tuzem­ské rea­li­ty pěšá­ky zni­če­ných běž­kař­ských stop?

Ani posled­ní svah nám nena­dě­lil měkký hru­bozrn­ný sníh. Vysí­lá­me Madlu jako před­jezd­ce do panen­ské části louky poblíž lesa. Jede dost opa­tr­ně. „Musíš to nechat tro­chu roz­jet, aby sis užila oblouč­ky”, radím a hle­dím, jak její lehouč­ká posta­va nad­ska­ku­je na zmrz­lých vln­kách nafou­ka­né­ho sněhu. Na vlast­ní kůži vzá­pě­tí zjis­tím, že ani já nemám lyže sta­vě­né na jízdu po tvrdé sjez­dov­ce. Musím říci, že Madla to z nás zvlád­la na jedničku!

V lese byla legra­ce. Zatím­co Ája plu­ži­la kdesi mezi stro­my, s Mad­lou už jsme byli na mýtin­ce u hájov­ny. Ve stínu se tu zázra­kem udr­žel pra­šan, tak jsme se do toho tro­chu opře­li. Dole čakám na Madlu. Už se řítí a volá: „Tati, kde jsi?!”. Tu jí jedna ze závě­jí vymrš­ťu­je do vzdu­chu. Z mého úhlu se zdá, že skon­čí obkroč­mo na prv­ním stro­mě jako Jirka Machá­ček ve filmu Jedna ruka net­les­ká. „Madlo brzdi!!”.