Středa, 7. prosince 2022
2 C
Viehberg

Kde se nacházíte:

|

Výroční výpad na Schießeck

Zpo­čát­ku jsem dneš­ní­mu výle­tu nedá­val něja­ký zvlášt­ní význam. Ovšem Vláďa mě upo­zor­nil, že se 28. února léta Páně 2013 zača­la na kopci Plechý psát his­to­rie naší nové závis­los­ti. Bez nad­sáz­ky tedy může­me říci, že jede­me na první výroč­ní akci naše­ho druž­stva louč­ka­řů. Sice o tři dny dříve a rodi­nu Maňás­ků zastu­pu­je místo Áji syná­ček Adam, […]

Zpo­čát­ku jsem dneš­ní­mu výle­tu nedá­val něja­ký zvlášt­ní význam. Ovšem Vláďa mě upo­zor­nil, že se 28. února léta Páně 2013 zača­la na kopci Plechý psát his­to­rie naší nové závis­los­ti. Bez nad­sáz­ky tedy může­me říci, že jede­me na první výroč­ní akci naše­ho druž­stva louč­ka­řů. Sice o tři dny dříve a rodi­nu Maňás­ků zastu­pu­je místo Áji syná­ček Adam, ale to neva­dí. Také slo­že­ní výstro­je je růz­no­ro­dé: já s Váďou tele­mark, Adam snow­bo­ard a Kocour, pro­to­že ještě zcela nepod­lehl kouz­lu backcoun­t­ry, táhne na zádech sjez­dov­ky s kla­sic­kým vázá­ním včet­ně bot.

To je panečku skvadra!
To je paneč­ku skvadra!

Ještě včera pozdě večer jsem neměl jasno, kam přes­ně vyra­zit. Dosta­tek sněhu je pouze v již­ních čás­tech Rakous­ka, jenže to je na jed­no­den­ní akci dale­ko a navíc mě lavi­no­vá před­po­věď 3 – 4 odra­zu­je. Sever­ně­ji jsou jižní svahy trva­lým fénem vyfou­ka­né a díky mra­zi­vým nocím a extrém­ně tep­lým dnům je sně­ho­vá pokrýv­ka sleh­lá a zmrz­lá na povrchu. Vytáh­nout či nevy­táh­nout tajné eso z ruká­vu? Na jihu Wöl­zer Tauern se nachá­zí kopec Schießeck 2275 m, k jehož vrcho­lu vede kra­ji­no­vě zají­ma­vé údolí Großes Lach­tal. Budou v této „větr­né díře”, jak ji míst­ní pře­zdí­va­jí, pří­z­ni­vé podmínky?

Poprvé na skutečném backcountry (Adam).
Popr­vé na sku­teč­ném backcoun­t­ry (Adam).

Výcho­zí bod je poměr­ně vyso­ko, nece­lých 1600 m. Na par­ko­viš­ťát­ku u Rei­fhüt­te je posled­ní volné místo přes­ně pro nás. Oblé­ka­cí pro­cedu­ry trva­jí díky nevšed­ní výstro­ji troš­ku déle než obvykle. Kocour půso­bí jako gigant, bude na sebe str­há­vat sou­cit­né pohle­dy ski­al­pi­nis­tek. S nástu­pem do žlabu rych­le nabí­rá­me výšku. Bez­vět­ří, mod­ro­jas a slun­ce smaží. Pod­klad je jak beton, na povrchu se drží tenká vrst­vič­ka mokré­ho sněhu. Ta by mohla na sjezd vydr­žet a zfir­no­va­tět, uvidí se. Kluci na sněž­ni­cích nejdou tak rych­le. Povzbu­zu­ji Adama, jak je to skvě­lé ve vol­ném teré­nu, ta svo­bo­da jet kudy chceš a nepo­tře­bo­vat vlek k tomu, aby ses dostal na kopec. „To jako teď vyjde­me naho­ru, sje­de­me dolů a už poje­de­me domů?” – musím ho nechat uzrát, nebu­du to s moti­va­cí přehánět.

Jen směrovky rozcestníku na lyžích chybí.
Jen smě­rov­ky roz­cest­ní­ku na lyžích chybí.

Stou­pám chví­li vpře­du, mám cel­kem sluš­ný náskok. Pře­kva­pí mě tedy, když za sebou usly­ším vrzá­ní výstro­je a funě­ní. Zřej­mě nás došel někdo cizí. Kymá­ce­jí­cí krok mohut­né posta­vy patří Kocou­ro­vi. „Jsi zapnul vrtu­li, že?”. „Víš, já si tak pře­mýš­lím a vyře­ším si spous­tu věcí, když nemu­sím nic jiné­ho, než pocho­do­vat. A když se při tom člo­věk nase­re, tak jede jak vlak”.

Kosí bratři. Kdo najde na snímku skialpinistu, který jde před námi, má u mě pivo.
Kosí brat­ři. Kdo najde na sním­ku ski­al­pi­nis­tu, který jde před námi, má u mě pivo.

Výstu­po­vý žlab, který vede do sedla Griller­luc­ke 2147 m není strmý, ale jak člo­věk kolem sebe nevi­dí nic než sně­ho­vé vanty, je to poně­kud na budku. Psy­chic­ky méně odol­ní jedin­ci se pro­pa­da­jí na konec pelo­to­nu. Když dopl­ňu­je­me teku­ti­ny, před­chá­zí nás domo­ro­dec v roze­pnu­tém huber­ťáčku a usmí­vá se na mlá­dež, kterak klečí na kole­nou a už nemů­že. Slova lan­gsam, lan­gsam dozní­va­jí v jeho poma­lé, avšak zcela zau­to­ma­ti­zo­va­né a vytr­va­lé chůzi. Po dvou hodi­nách výstu­pu koneč­ně začí­na­jí vyku­ko­vat okol­ní kopce. Náznak pano­ra­mat do nás vhání čer­stvou energii.

Hřebeny od nejbližšího: Halserkogel, Gstoder, Stangeneck a Greim.
Hře­be­ny od nej­bliž­ší­ho: Hal­ser­ko­gel, Gsto­der, Stan­ge­neck a Greim.
Sněhové plató Steineck – Sandlerkogel – Plättentaljoch
Sně­ho­vé plató Stei­neck – San­dler­ko­gel – Plättentaljoch

Na vrcho­lo­vém hře­be­ni s pře­krás­ný­mi výhle­dy dáva­jí okol­ní kopce svým cha­rak­te­rem neo­myl­ně naje­vo, že se nachá­zí­me na hlav­ním alp­ském hře­be­ni. Jsme přece v Níz­kých Taurách!

Na vrcholovém hřebeni
Na vrcholovém hřebeni

Noch zehn Minu­ten”, usmý­vá se náš známý a zatím­co než dojdou ostat­ní, baví­me se o zdej­ších horách. Dozví­dám se, že dnes je zcela výji­meč­né poča­sí. Bez­vět­ří bývá na hoře Schießeck pár­krát do roka. Sice troš­ku pofu­ku­je, ale nor­mál­ně tady fučí nepře­tr­ži­tě. O tom ostat­ně nasvěd­ču­jí typic­ké útva­ry na sně­ho­vé pokrýv­ce a téměř zavá­tý vrcho­lo­vý kříž. Už nemá­me kam stou­pat, Das Gip­fel­kre­uz ist da!

Už nemáme kam stoupat, Das Gipfelkreuz ist da!
Zavátý Gipfelkreuz

Nece­lých 700 m pře­vý­še­ní jsme zvlád­li za dvě a půl hodi­ny, to není tak špat­né. Sklá­dá­me obdiv Ada­mo­vi, pro­to­že řada jeho obtloust­lých vrs­tev­ní­ků (13 let) se zadý­chá­vá již při chůzi po scho­dech a výlet kam nedo­je­de auto pro ně není výle­tem. Tako­vá je dneš­ní doba. Po nezbyt­ných vrcho­lo­vých úko­nech při­chá­zí zlatý hřeb pro­gra­mu, čtyři a půl kilo­me­t­ru dlou­hý sjezd širo­kým žla­bem. Není strmý, sklon se pohy­bu­je mezi 15ti a 25ti stup­ni, neob­sa­hu­je ale žádné rovi­na­té úseky, tak se dá jet oprav­du až na parkoviště.

Majku, akce!
Majku, akce!

Osob­ně si sjezd neu­ží­vám. Krus­ta nezměk­la, kla­sic­ký jarní firn se neko­ná. Poměr­ně úzké lyže se zcela nevy­zpy­ta­tel­ně a pokaž­dé neo­če­ká­va­ně pro­bo­řu­jí pod krus­tu, z které není úniku jinak, než pádem. Oblou­ky vůbec nekon­t­ro­lu­ji, lyže řídí mě místo nao­pak. Uva­žu­ji, že pro tako­vé­to pod­mín­ky poří­dím lopa­ty s šíř­kou ale­spoň 110 mm pod botou. Vláďa je na tom o něco lépe než já, buď vybral lepší lajnu, nebo mu to jezdí líp (bé je správ­ně). Kocour v krus­tě tan­cu­je jako slon v por­ce­lá­nu. Kdo si oprav­du jízdu užívá, je Adam na prkně. Že bych ho občas ještě sun­dal z pomy­sl­né­ho hře­bíč­ku, kam jsem ho vloni pověsil?

Obrovská přírodní U rampa
Obrov­ská pří­rod­ní U rampa
Hlavně opatrně!
Hlav­ně opatrně!

Vzhů­ru míří par­tič­ky opoz­dil­ců, mnozí v trič­kách s krát­kým ruká­vem. V niž­ších par­ti­ích se slun­ce do sně­ho­vých plání opírá vší silou. „Sakra, kde je vítr?”, kleje postar­ší upo­ce­ný muž s nepře­hléd­nu­tel­ným outěž­kem v břiš­ních par­ti­ích. „Naho­ře fouká, ale jen troš­ku”, uklid­ňu­ji jeho roz­čí­le­ní. „To mě neza­jí­má, já chci vítr tady a hned!”.

Die Heimat Fahrt
Die Hei­mat Fahrt

Ve spod­ní tře­ti­ně se stří­da­jí úseky sněhu, který nese, s fir­no­vý­mi plá­ně­mi. Jízda je už pří­jem­ná. Člo­věk jen nesmí pře­jíž­dět přes zmrz­lé větr­né vlnky, kde se jede jak v kame­no­lo­mu. Suma sumá­rum, parád­ní akce!

Roman
Roman
Přeci nebudu jezdit sám, musím si najít nějaké oběti a založíme družstvo loučkařů!

Další texty autora:

Nové články

Články z okolí

  1. Obzvlášť s ohle­dem na to, že jsi po hasič­ským bálu – pěkný blo­ger­ský výkon :-)
    Díkes za počtení.
    Skol!

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno