Úterý, 17. května 2022
20 C
Viehberg

Kde se nacházíte:

|

Zirbitzkogel a firnové radovánky

Omlou­vám se všem pří­z­niv­cům blogu Vele­šín­ské­ho druž­stva louč­ka­řů za pro­dle­ní s dal­ším pří­spěv­kem. Jakmi­le poča­sí zača­lo hrát na svoji letní notu, vyvsta­ly nové povin­nos­ti v podo­bě prací kolem bará­ku a na zahra­dě. Vlá­ďo­vi se nahro­ma­di­ly povin­nos­ti, Ája už je nala­dě­ná na roz­kvetlou pří­ro­du a o sněhu chce sly­šet až v pro­sin­ci, mezi­tím do hor dora­zi­lo […]

Omlou­vám se všem pří­z­niv­cům blogu Vele­šín­ské­ho druž­stva louč­ka­řů za pro­dle­ní s dal­ším pří­spěv­kem. Jakmi­le poča­sí zača­lo hrát na svoji letní notu, vyvsta­ly nové povin­nos­ti v podo­bě prací kolem bará­ku a na zahra­dě. Vlá­ďo­vi se nahro­ma­di­ly povin­nos­ti, Ája už je nala­dě­ná na roz­kvetlou pří­ro­du a o sněhu chce sly­šet až v pro­sin­ci, mezi­tím do hor dora­zi­lo vrt­ka­vé aprí­lo­vé poča­sí. To se těžko hledá okno pro vytou­že­ný výjezd za jar­ním fir­nem. Noční můra „jest­li nevy­ra­zí­me do Veli­ko­noc, tak pak už vůbec” nás donu­ti­la vyu­žít půl­den­ní okno mezi kon­čí­cím tep­lým poča­sím a ohla­šo­va­nou stu­de­nou fron­tou od seve­ro­zá­pa­du. Cíl: See­ta­ler Alpen, vrchol Zir­bi­tzko­gel, 2396 m.

Jsou tu klíčky, nepopovezeme se?
Jsou tu klíč­ky, nepo­po­ve­ze­me se?
Roman v limbu. Ale ne, Pinus Cembra, česky borovice limba, německy Die Zirbe, dominuje pásmu lesa zdejších hor. Odtud také název kopce Zirbitzkogel.
Roman v limbu. Ale ne, Pinus Cem­b­ra, česky boro­vi­ce limba, němec­ky Die Zirbe, domi­nu­je pásmu lesa zdej­ších hor. Odtud také název kopce Zirbitzkogel.
Už se nám to kopcovatí, už se nám to rýsuje. Stopa ratraku nám usnadnila přístup na bezlesé pláně.
Už se nám to kop­co­va­tí, už se nám to rýsu­je. Stopa ratra­ku nám usnad­ni­la pří­stup na bezle­sé pláně.

Dnes jsme vyra­zi­li obrav­du brzy (v 7:50 h na par­ko­viš­ti). Ani ne kvůli náva­lu lidí na oblí­be­né túře, ale kvůli poča­sí. Bylo by vhod­né tre­fit správ­ný čas, kdy se zmrz­lá sně­ho­vá pokrýv­ka pro­mě­ní ve fir­no­vou hit­pa­rá­du. Úvod­ní cesta lesem vede po zle­do­va­tě­lé stopě rolby, která u chaty Wald­he­i­merhüt­te přes zimu udr­žu­je malou sjez­dov­ku. Stopa posy­pa­ná boro­vým jeh­li­čím se plazí mezi stro­my jako had. Na plá­ních sníh měkne, to je přes­ně to, co potřebujeme.

Máňo, číha (klikni) na ty panorámata!
Máňo, číha (klik­ni) na ty panorámata!
Fakt to je hnus! A na druhou stranu taky (klikni).
Fakt to je hnus! A na dru­hou stra­nu taky (klik­ni).

Nera­du­je­me se dlou­ho, pro­to­že se zvedá silný západ­ní vítr. Ten má během dne zesi­lo­vat až ke stov­ce km/h před pří­cho­dem fron­ty. Naneštěs­tí vítr ochla­zu­je sně­ho­vou pokrýv­ku, čímž je měk­nu­tí sněhu ome­ze­no. S narůs­ta­jí­cí výš­kou je pod­klad víc a víc kom­pakt­něj­ší. V sedle za horou Geier­ko­gel už to vypa­dá, že dneš­ní vytče­ný cíl nezdo­lá­me. Roz­ho­du­je­me se při­blí­žit k mír­něj­ší spod­ní části východ­ní­ho hřbe­tu Zir­bi­tzko­ge­lu, sun­dat pásy a jako zprás­ka­ní psíci se vrátit.

Chata pod vrcholem kopce je na dosah. Idylický záběr, když z obrazovky počítače do obličeje nefuní nechutný severák jako ve skutečnosti.
Chata pod vrcho­lem kopce je na dosah. Idy­lic­ký záběr, když z obra­zov­ky počí­ta­če do obli­če­je nefu­ní nechut­ný seve­rák jako ve skutečnosti.

Jenže náš tele­mar­ko­vý Guru nám přeje. Jak se při­bli­žu­je­me vrcho­lo­vé­mu svahu, jsme od větru chrá­ně­ni. Slun­ce sluš­ně při­tá­pí a lyže začí­na­jí pří­jem­ně klouzat po firnu. Cítí­me pří­le­ži­tost. Na vrchol­ku sice z druhé stra­ny fučí jako sviňa, ale čaj a sva­či­nu o půl jede­nác­té zvlád­ne­me v závět­ří na tera­se win­terrau­mu chaty Zir­bi­tzko­gelhaus. Není tu rušno, po něko­li­ká­té v letoš­ní sezó­ně máme kliku vychut­nat si kopec jen s něko­li­ka podob­ně pozna­me­na­ný­mi jedinci.

Na vrcholku se střetávají alpinisté vystupující ze třech různých údolí.
Na vrchol­ku se stře­tá­va­jí alpi­nis­té vystu­pu­jí­cí ze třech růz­ných údolí.
Tak to fofrem zmáčni a vypadnem, dyk mi zmrzne úsměv! Ostatní se mezitím rychle prokliknou na panoráma, ať jsme tu fšici.
Tak to fofrem zmáč­ni a vypad­nem, dyk mi zmrz­ne úsměv! Ostat­ní se mezi­tím rych­le pro­klik­nou na pano­rá­ma, ať jsme tu fšici.

Po jede­nác­té jsme ready ke sjez­du. Námlu­vy jsou poně­kud roz­pa­či­té, ale po chvil­ce je to hodobó­žo. Str­mou úvod­ní pasáž vystří­da­jí pozvol­né louč­ky. Zku­še­ný­mi ski­al­pi­nis­ty není naše trasa vyhle­dá­va­ná. Ovšem pro smý­ka­ný tele­ob­louk obzvláš­tě při dneš­ních pod­mín­kách jak stvo­ře­ná. V údolí zmi­zí­me sami jako dva lyža­ři na vod­ních lyžích (malá aso­ci­a­ce na Vlá­ďo­vo výrok „vlast­ně jede­me po vodě, jsme tako­ví vodní lyžaři”).

Tak pojeď! Nepojedu, narazím si špek...
Tak pojeď! Nepo­je­du, nara­zím si špek…
Pár oblouků a počáteční nedůvěra ve sněhovou pokrývku je pryč...
Pár oblou­ků a počá­teč­ní nedů­vě­ra ve sně­ho­vou pokrýv­ku je pryč…
První půle je za námi.
První půle je za námi.

Sněhu na první pohled moc není, ale vršek staré­ho sněhu parád­ně změkl a tvrdá vrst­va pod ním nese jak Tyro­lač­ka Tucet Tuplá­ků. Nebyl by to Vláďa, aby neza­trou­bil k dru­hé­mu útoku a znovu lepí pásy na lyže. Prý ale­spoň na Geier­ko­gel, žadoní.

Zde bych se rád zmí­nil o jedné zají­ma­vos­ti. Možná se něko­mu bude zdát, že jsou na fot­kách vidět na sněhu svět­lé žlu­to­hně­dé skvr­ny. To není nevy­čiš­tě­ná čočka objek­ti­vu, ale jemný prach ze Saha­ry. Tak­zva­ný mine­rál­ní prach je sil­nou kon­vek­cí vyne­sen velmi vyso­ko nad poušť, odkud ho pak prou­dě­ní vzduš­ných mas roz­ne­se do Evro­py (ale i do jiných míst). Děje se tak pět až pat­náct­krát do roka. Samo­zřej­mě v zim­ním obdo­bí je efekt nejviditelnější.

A jede se dál... Popatři celou spodní část našeho sjezdu.
A jede se dál… Popat­ři celou spod­ní část naše­ho sjezdu.
Ende der Fahrmöglichkeit
Ende der Fahrmöglichkeit

Když už není po čem jet a neba­ví nás ani mazat skluz­ni­ci rakous­kým krav­ským lej­nem, ule­há­me na louce a dobrou hodin­ku leno­ší­me na slu­níč­ku. Ze sies­ty nás vyru­ší rolba, do jejíž trasy jsme se uve­le­bi­li a vyhá­ze­li kolem sebe výstroj a vše­chen bor­del z bato­hů. Řidič se culí pod vousy.

Jaro dělá pokusy, vystrkuje krokusy, vystrkuje périskopý...
Jaro dělá poku­sy, vystr­ku­je kro­ku­sy, vystr­ku­je périskopý…

Cesta domů pro­bí­há za vydat­né­ho deště, nára­zo­vé­ho větru, kon­zu­ma­ce kne­ke­bro­tu, švar­cvald­ské šunky a musli tyči­nek zalé­va­ných red­bu­lem s čajem. Pěkně se to ve mě zača­lo vařit. Po pře­kro­če­ní stát­ní hra­ni­ce („né Česko né, já jsem v tom nevi­ně, tak pro­sím Česko ne, tak pro­sím Česko ne”) kvi­tu­ji Vláďův nápad kou­pit v sámoš­ce plznič­ku. Pod­po­ru­je trá­ve­ní, je to prý tako­vý usta­lo­vač, říká Vláďa. A red­bul s čajem zase vývoj­ka. Tož Skol!

Roman
Přeci nebudu jezdit sám, musím si najít nějaké oběti a založíme družstvo loučkařů!

Další texty autora:

Nové články

Články z okolí

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno