Sobota, 25. března 2023
5.9 C
Viehberg

Kde se nacházíte:

|

Dvojčata Eibleck Ochsenberg

Uply­nu­lý týden jsem měl tolik pojíž­děk po stav­bách, že volant nechci ani vidět. Když se při­blí­žil ter­mín naše­ho takřka pra­vi­del­né­ho výle­tu za sně­hem, volám Vlá­ďo­vi: „Nevy­mýš­lím, neří­dím, neor­ga­ni­zu­ji!”. V ospa­lém ránu na zadní sedač­ce auta, které řídí Milan, ptám se vedou­cí­ho zájez­du: „kam­pak to dneska bude?”. Gaißau u obce Hallein má pověst lapa­če sně­ho­vých srá­žek a […]

Uply­nu­lý týden jsem měl tolik pojíž­děk po stav­bách, že volant nechci ani vidět. Když se při­blí­žil ter­mín naše­ho takřka pra­vi­del­né­ho výle­tu za sně­hem, volám Vlá­ďo­vi: „Nevy­mýš­lím, neří­dím, neor­ga­ni­zu­ji!”. V ospa­lém ránu na zadní sedač­ce auta, které řídí Milan, ptám se vedou­cí­ho zájez­du: „kam­pak to dneska bude?”. Gaißau u obce Hallein má pověst lapa­če sně­ho­vých srá­žek a přes­to­že se v závě­ru údolí nachá­zí lyžař­ský areál Wie­serhörn­dl, lze si tady užít v klidu parád­ní lyžo­vač­ku ve vol­ném teré­nu na ote­vře­ných sva­zích pat­náct set metrů nevy­so­kých kopců Eibleck a Och­senberg, které se dají „udě­lat” naráz. Výlet se dopo­ru­ču­je jako tré­nin­ko­vá túra, či za nepří­z­ni­vé lavi­no­vé situace.

Výbor­ně. Pře­devčí­rem pada­lo, tak to bychom si měli užít prá­šek. No jo, jaké to je ale pře­kva­pe­ní, když navi­ga­ce uka­zu­je pět kilo­me­t­rů do cíle a v údolí i výše na kop­cích není po sněhu takřka památ­ky. Při­stá­vá­me na vol­ném par­ko­viš­ťát­ku ve výšce sedmi set metrů a já zne­chu­ce­ně str­kám ruku do plu­hem vyhr­nu­té hro­ma­dy zmraz­ků. Vlá­ďo­vy je špat­ně od žalud­ku, cítí kri­ti­ku výbě­ru desti­na­ce. Naštěs­tí zahléd­ne­me dvo­ji­ci ski­al­pi­nis­tů, která mizí pěšky mezi domy na nástup k první louce. Slun­ko svítí a my věří­me, že povr­cho­vá krus­ta během dne pole­ví a bude más­líč­ko. Sněhu je v údolí rela­tiv­ně málo, proto nechá­vám širo­ké lyže v autě, abych ušet­řil skluz­ni­ci a beru užší kameňač­ky. Těžko říct, kolik sněhu a jaké­ho bude naho­ře, při­nej­hor­ším to nějak odvla­ju. Vlá­ďo­vi krvá­cí srdce, pro­to­že tuší, že asi dopad­ne jako Ondra Jílek, s novou dírou veli­kos­ti mexic­ké­ho dola­ru ve skluznici.

Sněhu v údolí je málo
Sněhu v údolí je málo

Svahy v dolní a střed­ní části jsou pose­té sto­pa­mi ze vče­rejš­ka, nicmé­ně pořád zůstá­vá dost vol­né­ho pro­sto­ru. Různě se míjí­me s dal­ší­mi indi­vi­dui na lyžích, až u turis­tic­ké­ho roz­cest­ní­ku na spod­ním okra­ji lesa opouš­tí­me frek­ven­to­va­nou trasu na Wie­ser­nhörn­dl a zavá­tou sto­pou stou­pá­me lesní ces­tou na pas­t­vi­ny Eiblec­kalm. Nesmím zapo­me­nout na ještě jiný roz­cest­ník, který mě zau­jal. Upro­střed louky zabod­nu­tý kůl s cedul­kou, že balíč­ky s čer­s­tvým míst­ním hově­zím budou k pro­de­ji v polo­vi­ně dubna na stat­ku se šin­de­lo­vou stře­chou při pravé stra­ně louky.

Ebleckalm s jezerem Wiestalstausee hluboko v údolí
Eblec­kalm s jeze­rem Wiestal­stausee hlu­bo­ko v údolí

Dál už nebu­du moc kecat. Po tra­ver­zu hodně str­mé­ho lesa jsme se ocit­li na pas­t­vi­nách Eiblec­kalm, které se táh­nou až k vrcho­lu. Výhle­dy jsou odtud geni­ál­ní. Úplně na dně údolí se zele­ná hla­di­na jeze­ra Wiestal­stausee a přes poho­ří Oster­hon­grup­pe je vidět dál na jih k Dachs­tei­nu, Ten­nen­ge­bi­r­ge a Hoher Göll, na západ defi­lu­je Hoch­kö­nig, Wat­zmann, Stei­ner­nes Meer a další sku­pi­ny. Je na co kou­kat, proto Mila­no­vi poma­lej­ší tempo nevy­čí­tá­me (a ani jinak bychom to neu­dě­la­li, je to kabr­ňák a náš star­ší brach). Očič­ka mu ovšem zajis­kří a tempo výraz­ně zrych­lí ve chví­li, kdy se u vrcho­lo­vé­ho kříže Eiblec­ku pře­vlé­ká mladá lyžni­ce. V tento moment Milan odmí­tá i pla­ca­ti­ci s mojí samohonkou.

Vrchol Ochsenberg
Vrchol Och­senberg

Jak už to na horách chodí, poje­de­me dolů. Nej­pr­ve se něko­lik metrů každý jak umí pro­bí­jí­me str­mým říd­kým lesem, až nasko­čí­me na netknu­té pláně a stov­ky metrů do nich vepi­su­je­me vlnov­ky až k sala­ším dole u lesa. Kva­li­ta sněhu je tako­vý mix pře­mě­ňu­jí­cí­ho se pra­ša­nu a slun­cem roz­břed­lé krus­ty. Je ho vcel­ku dost, zde jsou úzké lyže daní za neo­cho­tu ris­ko­vat poško­ze­ní skluz­ni­ce mých zánov­ních oblí­be­ných širokáčů.

Splněný sen každého ločkaře
Spl­ně­ný sen kaž­dé­ho ločkaře

Ani se neroz­mýš­lí­me a stou­pá­me mír­ným sva­hem na druhý vrchol v pořa­dí, Och­senberg. Zprvu lesní ces­tou a násled­ně od pře­krás­ně polo­že­né dře­vě­nič­ky ote­vře­nou plání k vrcho­lu. S Mila­nem vyu­ží­vá­me šupin, které v natá­tém sněhu dobře drží, Vláďa musí nahá­če osa­dit pásy. Dopřá­vá­me si delší pauzu na obžer­ství, ale už už se nemů­že­me dočkat dlou­hé­ho sjez­du s osmi set met­ro­vým pře­vý­še­ním. Neda­le­ko pod vrcho­lem vjíž­dí­me do pří­rod­ní U rampy vymo­de­lo­va­né větrem mezi mul­da­mi a pře­vě­jí. Kon­trast bělo­by proti zele­ni v údolí půso­bí jako by bylo jaro v plném prou­du. Násle­du­je prů­jezd po Eiblec­kalm a lesní pasáž, v jejíž spod­ní části zejmé­na Vláďa exce­lu­je svým sty­lem na úzké sváž­ni­ci. A už nás víta­jí dlo­o­ou­hé spod­ní louky až na par­ko­viš­tě. Sníh v údolí změkl až moc, chce to hlu­bo­ké pokle­ky, jenže kdo mi našrou­bu­je náhrad­ní nohy?

Tu bych si přál na důchod!
Tu bych si přál na důchod!

Po krát­ké sva­čin­ce nám otrne, pře­sou­vá­me se autem na reko­gnoska­ci teré­nu nad ves­ni­cí Kris­pl. Dlou­ho mám v merku louč­ky smě­rem na jih k Salzbur­gu, mohli bychom je dnes pro­zkou­mat. Ale­spoň kudy to vede. Par­ku­je­me u vel­ké­ho Gastho­fu Zillre­i­th, když tu naše oko spo­či­ne na jis­kři­vém sněhu sever­ních svahů. Nicmé­ně jdeme se ještě ujis­tit na jižně polo­že­ný Flu­g­platz pro padáč­ká­ře, že sníh je tam těžký a pro lad­nou jízdu nevhod­ný. Odjíž­dí­me tedy bez bato­hu naleh­ko sever­ním sva­hem. Míst­ní lyžní­ci to nechá­pou, pro­to­že odtud už přeci žádná trasa neve­de. Po krát­kém sjez­dí­ku stou­pá­me na beze­jmen­ný vršek s kótou 1148 m.n.m., odkud sle­du­je­me sjez­do­vou stopu po lou­kách, sadech a zahra­dách domů až na vrs­tev­ni­ci 850 m.n.m. Tomu říkám loučkařina!

Na tomto místě bychom s Mila­nem rádi veřej­ně podě­ko­va­li Vlá­ďo­vi, který co jsme sjeli, vystou­pal k autu a vyzve­dl nás v údolí. Ono už když jsme při sjez­du pře­kra­čo­va­li vět­ro­la­my na mezích a čím níž to bylo, odpo­věď na otáz­ku: „Jede­me ještě dál?” byla „Už jsme stej­ně  kdo ví kde v řiti, stopa pokra­ču­je, tak jo. Zpát­ky to do setmě­ní nějak dojdem”.

   |   

Roman
Roman
Přeci nebudu jezdit sám, musím si najít nějaké oběti a založíme družstvo loučkařů!

Další texty autora:

Sandl aneb když se nechce daleko

Dneska jsem měl za úkol montovat novou kuchyň. Ale dělejte to, když je za oknem modrojas a sluníčko hřeje....

Máme rádi lyžování

Po dlouhé době vzájemného míjení jsme si konečně našli čas navštívit naše kamarády v podhůří Jeseníků. Když píši my,...

Nové články

Rýbrcoul v karanténě

Inu, jak to na horách českých v posledních letech chodívá, sníh nám před Vánocemi roztál. Využijeme tuto chvíli a zavzpomínáme na jarní firn. Tichou...

Všichni otevírají my zavíráme!

Superministr Havlíček otevřel v květnu skiareály. Na toto oznámení čekala netrpělivě česká lyžařská scéna od prosince, kdy byl jejich provoz nařízením vlády uzavřen.

Kdo nemůže jezdit může svůj čas věnovat dokumentární tvorbě

Když jsme se v dubnu tajně sešli u Ondry na chalupě v Černém Potoce a vyrazili si na Klínovec užít prvního i posledního poježdění...

První (pod)zimní zpravodaj sezóny 20/21 tentokrát z Nízkých Taur

Říjen, azuro, v údolích barevný podzim a nahoře jiskřivo. Takový byl otvírák s Matějem v Nízkých Taurách.

Dobývání (ne)významných vrcholů Krušných hor

Tuto zimu neměli v Krušných horách sníh. Do té doby, než se tu objevil Máňa. Ale jakmile zase odjel, nenávratně s ním zmizel ...

Výšlap za sněhem

Hodně dlouhou dobu se chystám podniknout túru na horu Stumpfmauer. Vlastně ani ne tak na samotný vrchol, jako spíš k trojmezí Štýrska, Horního a...

Články z okolí

  1. Co dodat, parád­ní zábě­ry při parád­ním poča­sí, místy i sně­ho­vé závěje/návěje a s tím tele­mar­kem se nema­že­te, žádné dlou­hé oblou­ky ale seká­te to jeden za dru­hým – v tom les­ním úvoze dost dobrý – už to máte v nohách – pochva­la :-) No a bonu­so­vé zábě­ry proti zapa­da­jí­cí­mu slu­níč­ku a ty dlou­hé­é­éé stíny – skvě­lá práce.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno