Sobota, 22. ledna 2022
-0 C
Viehberg

Kde se nacházíte:

|

Dvojčata Eibleck Ochsenberg

Uply­nu­lý týden jsem měl tolik pojíž­děk po stav­bách, že volant nechci ani vidět. Když se při­blí­žil ter­mín naše­ho takřka pra­vi­del­né­ho výle­tu za sně­hem, volám Vlá­ďo­vi: „Nevy­mýš­lím, neří­dím, neor­ga­ni­zu­ji!”. V ospa­lém ránu na zadní sedač­ce auta, které řídí Milan, ptám se vedou­cí­ho zájez­du: „kam­pak to dneska bude?”. Gaißau u obce Hallein má pověst lapa­če sně­ho­vých srá­žek a […]

Uply­nu­lý týden jsem měl tolik pojíž­děk po stav­bách, že volant nechci ani vidět. Když se při­blí­žil ter­mín naše­ho takřka pra­vi­del­né­ho výle­tu za sně­hem, volám Vlá­ďo­vi: „Nevy­mýš­lím, neří­dím, neor­ga­ni­zu­ji!”. V ospa­lém ránu na zadní sedač­ce auta, které řídí Milan, ptám se vedou­cí­ho zájez­du: „kam­pak to dneska bude?”. Gaißau u obce Hallein má pověst lapa­če sně­ho­vých srá­žek a přes­to­že se v závě­ru údolí nachá­zí lyžař­ský areál Wie­serhörn­dl, lze si tady užít v klidu parád­ní lyžo­vač­ku ve vol­ném teré­nu na ote­vře­ných sva­zích pat­náct set metrů nevy­so­kých kopců Eibleck a Och­senberg, které se dají „udě­lat” naráz. Výlet se dopo­ru­ču­je jako tré­nin­ko­vá túra, či za nepří­z­ni­vé lavi­no­vé situace.

Výbor­ně. Pře­devčí­rem pada­lo, tak to bychom si měli užít prá­šek. No jo, jaké to je ale pře­kva­pe­ní, když navi­ga­ce uka­zu­je pět kilo­me­t­rů do cíle a v údolí i výše na kop­cích není po sněhu takřka památ­ky. Při­stá­vá­me na vol­ném par­ko­viš­ťát­ku ve výšce sedmi set metrů a já zne­chu­ce­ně str­kám ruku do plu­hem vyhr­nu­té hro­ma­dy zmraz­ků. Vlá­ďo­vy je špat­ně od žalud­ku, cítí kri­ti­ku výbě­ru desti­na­ce. Naštěs­tí zahléd­ne­me dvo­ji­ci ski­al­pi­nis­tů, která mizí pěšky mezi domy na nástup k první louce. Slun­ko svítí a my věří­me, že povr­cho­vá krus­ta během dne pole­ví a bude más­líč­ko. Sněhu je v údolí rela­tiv­ně málo, proto nechá­vám širo­ké lyže v autě, abych ušet­řil skluz­ni­ci a beru užší kameňač­ky. Těžko říct, kolik sněhu a jaké­ho bude naho­ře, při­nej­hor­ším to nějak odvla­ju. Vlá­ďo­vi krvá­cí srdce, pro­to­že tuší, že asi dopad­ne jako Ondra Jílek, s novou dírou veli­kos­ti mexic­ké­ho dola­ru ve skluznici.

Sněhu v údolí je málo
Sněhu v údolí je málo

Svahy v dolní a střed­ní části jsou pose­té sto­pa­mi ze vče­rejš­ka, nicmé­ně pořád zůstá­vá dost vol­né­ho pro­sto­ru. Různě se míjí­me s dal­ší­mi indi­vi­dui na lyžích, až u turis­tic­ké­ho roz­cest­ní­ku na spod­ním okra­ji lesa opouš­tí­me frek­ven­to­va­nou trasu na Wie­ser­nhörn­dl a zavá­tou sto­pou stou­pá­me lesní ces­tou na pas­t­vi­ny Eiblec­kalm. Nesmím zapo­me­nout na ještě jiný roz­cest­ník, který mě zau­jal. Upro­střed louky zabod­nu­tý kůl s cedul­kou, že balíč­ky s čer­s­tvým míst­ním hově­zím budou k pro­de­ji v polo­vi­ně dubna na stat­ku se šin­de­lo­vou stře­chou při pravé stra­ně louky.

Ebleckalm s jezerem Wiestalstausee hluboko v údolí
Eblec­kalm s jeze­rem Wiestal­stausee hlu­bo­ko v údolí

Dál už nebu­du moc kecat. Po tra­ver­zu hodně str­mé­ho lesa jsme se ocit­li na pas­t­vi­nách Eiblec­kalm, které se táh­nou až k vrcho­lu. Výhle­dy jsou odtud geni­ál­ní. Úplně na dně údolí se zele­ná hla­di­na jeze­ra Wiestal­stausee a přes poho­ří Oster­hon­grup­pe je vidět dál na jih k Dachs­tei­nu, Ten­nen­ge­bi­r­ge a Hoher Göll, na západ defi­lu­je Hoch­kö­nig, Wat­zmann, Stei­ner­nes Meer a další sku­pi­ny. Je na co kou­kat, proto Mila­no­vi poma­lej­ší tempo nevy­čí­tá­me (a ani jinak bychom to neu­dě­la­li, je to kabr­ňák a náš star­ší brach). Očič­ka mu ovšem zajis­kří a tempo výraz­ně zrych­lí ve chví­li, kdy se u vrcho­lo­vé­ho kříže Eiblec­ku pře­vlé­ká mladá lyžni­ce. V tento moment Milan odmí­tá i pla­ca­ti­ci s mojí samohonkou.

Vrchol Ochsenberg
Vrchol Och­senberg

Jak už to na horách chodí, poje­de­me dolů. Nej­pr­ve se něko­lik metrů každý jak umí pro­bí­jí­me str­mým říd­kým lesem, až nasko­čí­me na netknu­té pláně a stov­ky metrů do nich vepi­su­je­me vlnov­ky až k sala­ším dole u lesa. Kva­li­ta sněhu je tako­vý mix pře­mě­ňu­jí­cí­ho se pra­ša­nu a slun­cem roz­břed­lé krus­ty. Je ho vcel­ku dost, zde jsou úzké lyže daní za neo­cho­tu ris­ko­vat poško­ze­ní skluz­ni­ce mých zánov­ních oblí­be­ných širokáčů.

Splněný sen každého ločkaře
Spl­ně­ný sen kaž­dé­ho ločkaře

Ani se neroz­mýš­lí­me a stou­pá­me mír­ným sva­hem na druhý vrchol v pořa­dí, Och­senberg. Zprvu lesní ces­tou a násled­ně od pře­krás­ně polo­že­né dře­vě­nič­ky ote­vře­nou plání k vrcho­lu. S Mila­nem vyu­ží­vá­me šupin, které v natá­tém sněhu dobře drží, Vláďa musí nahá­če osa­dit pásy. Dopřá­vá­me si delší pauzu na obžer­ství, ale už už se nemů­že­me dočkat dlou­hé­ho sjez­du s osmi set met­ro­vým pře­vý­še­ním. Neda­le­ko pod vrcho­lem vjíž­dí­me do pří­rod­ní U rampy vymo­de­lo­va­né větrem mezi mul­da­mi a pře­vě­jí. Kon­trast bělo­by proti zele­ni v údolí půso­bí jako by bylo jaro v plném prou­du. Násle­du­je prů­jezd po Eiblec­kalm a lesní pasáž, v jejíž spod­ní části zejmé­na Vláďa exce­lu­je svým sty­lem na úzké sváž­ni­ci. A už nás víta­jí dlo­o­ou­hé spod­ní louky až na par­ko­viš­tě. Sníh v údolí změkl až moc, chce to hlu­bo­ké pokle­ky, jenže kdo mi našrou­bu­je náhrad­ní nohy?

Tu bych si přál na důchod!
Tu bych si přál na důchod!

Po krát­ké sva­čin­ce nám otrne, pře­sou­vá­me se autem na reko­gnoska­ci teré­nu nad ves­ni­cí Kris­pl. Dlou­ho mám v merku louč­ky smě­rem na jih k Salzbur­gu, mohli bychom je dnes pro­zkou­mat. Ale­spoň kudy to vede. Par­ku­je­me u vel­ké­ho Gastho­fu Zillre­i­th, když tu naše oko spo­či­ne na jis­kři­vém sněhu sever­ních svahů. Nicmé­ně jdeme se ještě ujis­tit na jižně polo­že­ný Flu­g­platz pro padáč­ká­ře, že sníh je tam těžký a pro lad­nou jízdu nevhod­ný. Odjíž­dí­me tedy bez bato­hu naleh­ko sever­ním sva­hem. Míst­ní lyžní­ci to nechá­pou, pro­to­že odtud už přeci žádná trasa neve­de. Po krát­kém sjez­dí­ku stou­pá­me na beze­jmen­ný vršek s kótou 1148 m.n.m., odkud sle­du­je­me sjez­do­vou stopu po lou­kách, sadech a zahra­dách domů až na vrs­tev­ni­ci 850 m.n.m. Tomu říkám loučkařina!

Na tomto místě bychom s Mila­nem rádi veřej­ně podě­ko­va­li Vlá­ďo­vi, který co jsme sjeli, vystou­pal k autu a vyzve­dl nás v údolí. Ono už když jsme při sjez­du pře­kra­čo­va­li vět­ro­la­my na mezích a čím níž to bylo, odpo­věď na otáz­ku: „Jede­me ještě dál?” byla „Už jsme stej­ně  kdo ví kde v řiti, stopa pokra­ču­je, tak jo. Zpát­ky to do setmě­ní nějak dojdem”.

   |   

Roman Maňásek
Přeci nebudu jezdit sám, musím si najít nějaké oběti a založíme družstvo loučkařů!

Další texty autora:

Plannereck sólo

Rosničkáři očekávají konec roku prakticky beze srážek, což ve spojení s nadprůměrnými teplotami dává jasný signál: Romane, vypadni na...

Víkendové lalulá

Sněhový kolotoč se nám opět roztočil. Sice z poza okna to venku jako zima nevypadá, ale od monitoru počítače...

Nové články

Kdo nemůže jezdit může svůj čas věnovat dokumentární tvorbě

Když jsme se v dubnu tajně sešli u Ondry na chalupě v Černém Potoce a vyrazili si na Klínovec užít prvního i posledního poježdění...

První (pod)zimní zpravodaj sezóny 20/21 tentokrát z Nízkých Taur

Říjen, azuro, v údolích barevný podzim a nahoře jiskřivo. Takový byl otvírák s Matějem v Nízkých Taurách.

Dobývání (ne)významných vrcholů Krušných hor

Tuto zimu neměli v Krušných horách sníh. Do té doby, než se tu objevil Máňa. Ale jakmile zase odjel, nenávratně s ním zmizel ...

Výšlap za sněhem

Hodně dlouhou dobu se chystám podniknout túru na horu Stumpfmauer. Vlastně ani ne tak na samotný vrchol, jako spíš k trojmezí Štýrska, Horního a...

První sníh v Ybbstalském podhůří

Vidina příchodu tlakové výše, růst teploty ve všech výškách a s tím spojená devastace sněhové pokrývky vyléčila naši lenost a museli jsme vyrazit za...

Netrpělivé čekání na sníh

Po nějakém tom roce k nám znovu paní zima přichází rozpačitě. Dvě sezóny jste si hoši užívali, tak šmitec. Svatý Martin na svém bělouši...

Články z okolí

  1. Co dodat, parád­ní zábě­ry při parád­ním poča­sí, místy i sně­ho­vé závěje/návěje a s tím tele­mar­kem se nema­že­te, žádné dlou­hé oblou­ky ale seká­te to jeden za dru­hým – v tom les­ním úvoze dost dobrý – už to máte v nohách – pochva­la :-) No a bonu­so­vé zábě­ry proti zapa­da­jí­cí­mu slu­níč­ku a ty dlou­hé­é­éé stíny – skvě­lá práce.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno