Dvojčata Eibleck Ochsenberg

Uplynulý týden jsem měl tolik pojížděk po stavbách, že volant nechci ani vidět. Když se přiblížil termín našeho takřka pravidelného výletu za sněhem, volám Vláďovi: „Nevymýšlím, neřídím, neorganizuji!“. V ospalém ránu na zadní sedačce auta, které řídí Milan, ptám se vedoucího zájezdu: „kampak to dneska bude?“. Gaißau u obce Hallein má pověst lapače sněhových srážek a přestože se v závěru údolí nachází lyžařský areál Wieserhörndl, lze si tady užít v klidu parádní lyžovačku ve volném terénu na otevřených svazích patnáct set metrů nevysokých kopců Eibleck a Ochsenberg, které se dají „udělat“ naráz. Výlet se doporučuje jako tréninková túra, či za nepříznivé lavinové situace.

Výborně. Předevčírem padalo, tak to bychom si měli užít prášek. No jo, jaké to je ale překvapení, když navigace ukazuje pět kilometrů do cíle a v údolí i výše na kopcích není po sněhu takřka památky. Přistáváme na volném parkovišťátku ve výšce sedmi set metrů a já znechuceně strkám ruku do pluhem vyhrnuté hromady zmrazků. Vláďovy je špatně od žaludku, cítí kritiku výběru destinace. Naštěstí zahlédneme dvojici skialpinistů, která mizí pěšky mezi domy na nástup k první louce. Slunko svítí a my věříme, že povrchová krusta během dne poleví a bude máslíčko. Sněhu je v údolí relativně málo, proto nechávám široké lyže v autě, abych ušetřil skluznici a beru užší kameňačky. Těžko říct, kolik sněhu a jakého bude nahoře, přinejhorším to nějak odvlaju. Vláďovi krvácí srdce, protože tuší, že asi dopadne jako Ondra Jílek, s novou dírou velikosti mexického dolaru ve skluznici.

Sněhu v údolí je málo
Sněhu v údolí je málo

Svahy v dolní a střední části jsou poseté stopami ze včerejška, nicméně pořád zůstává dost volného prostoru. Různě se míjíme s dalšími individui na lyžích, až u turistického rozcestníku na spodním okraji lesa opouštíme frekventovanou trasu na Wiesernhörndl a zavátou stopou stoupáme lesní cestou na pastviny Eibleckalm. Nesmím zapomenout na ještě jiný rozcestník, který mě zaujal. Uprostřed louky zabodnutý kůl s cedulkou, že balíčky s čerstvým místním hovězím budou k prodeji v polovině dubna na statku se šindelovou střechou při pravé straně louky.

Ebleckalm s jezerem Wiestalstausee hluboko v údolí
Ebleckalm s jezerem Wiestalstausee hluboko v údolí

Dál už nebudu moc kecat. Po traverzu hodně strmého lesa jsme se ocitli na pastvinách Eibleckalm, které se táhnou až k vrcholu. Výhledy jsou odtud geniální. Úplně na dně údolí se zelená hladina jezera Wiestalstausee a přes pohoří Osterhongruppe je vidět dál na jih k Dachsteinu, Tennengebirge a Hoher Göll, na západ defiluje Hochkönig, Watzmann, Steinernes Meer a další skupiny. Je na co koukat, proto Milanovi pomalejší tempo nevyčítáme (a ani jinak bychom to neudělali, je to kabrňák a náš starší brach). Očička mu ovšem zajiskří a tempo výrazně zrychlí ve chvíli, kdy se u vrcholového kříže Eiblecku převléká mladá lyžnice. V tento moment Milan odmítá i placatici s mojí samohonkou.

Vrchol Ochsenberg
Vrchol Ochsenberg

Jak už to na horách chodí, pojedeme dolů. Nejprve se několik metrů každý jak umí probíjíme strmým řídkým lesem, až naskočíme na netknuté pláně a stovky metrů do nich vepisujeme vlnovky až k salaším dole u lesa. Kvalita sněhu je takový mix přeměňujícího se prašanu a sluncem rozbředlé krusty. Je ho vcelku dost, zde jsou úzké lyže daní za neochotu riskovat poškození skluznice mých zánovních oblíbených širokáčů.

Splněný sen každého ločkaře
Splněný sen každého ločkaře

Ani se nerozmýšlíme a stoupáme mírným svahem na druhý vrchol v pořadí, Ochsenberg. Zprvu lesní cestou a následně od překrásně položené dřevěničky otevřenou plání k vrcholu. S Milanem využíváme šupin, které v natátém sněhu dobře drží, Vláďa musí naháče osadit pásy. Dopřáváme si delší pauzu na obžerství, ale už už se nemůžeme dočkat dlouhého sjezdu s osmi set metrovým převýšením. Nedaleko pod vrcholem vjíždíme do přírodní U rampy vymodelované větrem mezi muldami a převějí. Kontrast běloby proti zeleni v údolí působí jako by bylo jaro v plném proudu. Následuje průjezd po Eibleckalm a lesní pasáž, v jejíž spodní části zejména Vláďa exceluje svým stylem na úzké svážnici. A už nás vítají dlooouhé spodní louky až na parkoviště. Sníh v údolí změkl až moc, chce to hluboké pokleky, jenže kdo mi našroubuje náhradní nohy?

Tu bych si přál na důchod!
Tu bych si přál na důchod!

Po krátké svačince nám otrne, přesouváme se autem na rekognoskaci terénu nad vesnicí Krispl. Dlouho mám v merku loučky směrem na jih k Salzburgu, mohli bychom je dnes prozkoumat. Alespoň kudy to vede. Parkujeme u velkého Gasthofu Zillreith, když tu naše oko spočine na jiskřivém sněhu severních svahů. Nicméně jdeme se ještě ujistit na jižně položený Flugplatz pro padáčkáře, že sníh je tam těžký a pro ladnou jízdu nevhodný. Odjíždíme tedy bez batohu nalehko severním svahem. Místní lyžníci to nechápou, protože odtud už přeci žádná trasa nevede. Po krátkém sjezdíku stoupáme na bezejmenný vršek s kótou 1148 m.n.m., odkud sledujeme sjezdovou stopu po loukách, sadech a zahradách domů až na vrstevnici 850 m.n.m. Tomu říkám loučkařina!

Na tomto místě bychom s Milanem rádi veřejně poděkovali Vláďovi, který co jsme sjeli, vystoupal k autu a vyzvedl nás v údolí. Ono už když jsme při sjezdu překračovali větrolamy na mezích a čím níž to bylo, odpověď na otázku: „Jedeme ještě dál?“ byla „Už jsme stejně  kdo ví kde v řiti, stopa pokračuje, tak jo. Zpátky to do setmění nějak dojdem“.

 

2 komentáře u “Dvojčata Eibleck Ochsenberg

  1. Co dodat, parádní záběry při parádním počasí, místy i sněhové závěje/návěje a s tím telemarkem se nemažete, žádné dlouhé oblouky ale sekáte to jeden za druhým – v tom lesním úvoze dost dobrý – už to máte v nohách – pochvala :-) No a bonusové záběry proti zapadajícímu sluníčku a ty dlouhéééé stíny – skvělá práce.

Napsat komentář