Ein großer Spaziergang

Vidím, že se od Milana ani Vládi textu pro report nedočkám, budu si muset plácat játra sám. Zřejmě pokus o výstup na Angerkogel zanechal v jejich myslích jen posunky vyjádřitelné zážitky. A já jim rozumím. Jsou oblasti, které si člověk rád odškrtne ze seznamu v naději, že už se sem nevrátí. Túrám v oblasti Wurzeralm v Totes Gebirge jsem se vyhýbal jak čert kříži ze dvou důvodů: díky blízkosti lanovek jsou zdejší kopce hodně frekventované a pokud chceme jít po svých, čeká nás hoooódně metrů stoupání a kilometrů pochodu, než to začne být zajímavé. Vláďa si od dnešního dne sliboval sluncem zalité svahy rozměklého sněhu a panorámata bělostných štítů skupiny Warscheneck trčících vzhůru k modrému nebi. Dopadlo to ale malinko jinak.

Všechno se scvrkává, jenom břicho roste.

– Milan na otázku jak mu sedí nové boty

Co dnes dávají v rakouské televizi?
Co dnes dávají v rakouské televizi?

Předpověď slibovala hřejivý den předjaří, jen vysoká oblačnost měla tu a tam oslabit sílu slunka. Parkoviště se rychle zaplňuje nedočkavci nažhavenými na firnovou túru. Vyrážíme na čele pelotonu. Milan je pod neustálým telefonickým dozorem manželky, ale dnes mu nepomohl ani vypnutý telefon. Dovolala se na můj ze skrytého čísla. Zatímco Milan pokračuje v telefonátu, sledujeme s Vláďou zajímavý pořad v televizi a čekáme, až nás dohoní.

To ještě byla slunečná nálada
To ještě byla slunečná nálada

Šířka stopy přes Hintersteiner-Alm vyhovuje slonům, ale podklad je zmrzlý, v pohodě si jdeme vedle. Počítáme s tím, že sníh během dne rozbředne. Slunko na parkovišti pěkně hřálo, jenže od západu se hrne čím dál víc vysoké oblačnosti. Zanedlouho je vůkol stín. Deka vysoké oblačnosti má hranici přesně naproti údolí. Koukáme na východ do modrojasu, zatímco sami spočíváme v šedi. No koukněte, to je pech! Na konci pastvin nás čeká dlouhá štreka po lesní cestě, protože balvanitou strží Gschwandgraben je bez maček blbost zkracovat cestu.

Ty krávo mezi šutrama! ale kdo ví, třeba je tam sfoukaný to, co mělo být navíc nahoře.

– Vláďa při včerejším prohlížení fotek strže

V území modřínových hájů
V území modřínových hájů

Přeskočím pasáž, jak jsme to za Vláďou slepě střihli zkratkou po zledovatělém úbočí potoka, k jehož korytu jsem se po prdeli několikrát blížil, vynechám vyježděnou lesní cestu, díky níž mi vyskočil na pravé patě puchejř, nebudu komentovat vaťák lepící se na pásy v modřínových hájích, které údajně zadržují prašan. Zastavím se až v momentě, kdy jsme hasili žízeň z litr a půl igelitky plné dvanáctistupňového Cvikovského moku Klíč. „Už bychom měli být každou chvíli na pláních, že?“, povídám. „To ne, teď vylezeme nejdřív v sedle u Aiplhütte.“, připomíná Vláďa. Kromě pivka mi sílu vrací přítomnost dámské dvojky vynořivší se z lesa opodál. „Haló, neutíkejte, Grüß euch!“…

Haló, neutíkejte, Grüß euch!
Haló, neutíkejte, Grüß euch!

Tady nahoře je sněhu celkem na tři řitky z doby sněžení před víkendem. Lepí se to na pásy a shora na lyže, nohy těžknou. Puchejř (ten na nebi) definitivně zalezl. Shora sjíždí několik těžkooděnců. I se svojí výbavou mají co dělat, aby se udrželi na nohách. Chvíli vydržíme stoupat přes muldy a slehlé závěje. Je to nekonečné nahoru a dolů, přičemž les konce nebere. K vrcholu zbývá odhadem tři sta výškových metrů. Nálada klesá, únava přibývá. Kdyby aspoň svítilo sluníčko. Nahoře stejně prd uvidíme a je potřeba se dostat ve zdraví dolů. „Milane, vytáhni konvici s čajem, bude otočka!“. Popíjíme a čekáme, až se přes nás převalí horda skialpinistů za námi. Pak teprve sundáme pásy, nebudu nikomu za pitomce.

Prezident v jeho lepší chvilce
Prezident v jeho lepší chvilce

První část jízdy lesem k Aiplhütte je pozvolná, nicméně vyhýbat se je pořád čemu, zejména stromům a krasovým útvarům. Ze sedla u chatky se to o něco víc rozjíždí. Les je řídký, ale pokud si chceme nalézt vlastní prostor ve zbytcích po neděli netknutého terénu, chce to trochu investigativnosti. Nakonec je to vcelku dobré. Výhoda širokých lyží. Milan to má horší. Na lesní cestě končí zábava. Horní část je zledovatělá, tak s Milanem plužíme. Spodek se už dá jet při kraji v mokrém sněhu šusem. Říkám si, že už nás čeká jenom přeťapat Hintersteiner-Alm a výlet končí, když tu Vláďa mizí v rokli s úmyslem vydrat se na protější úbočí.

Takové je backcountry lyžování
Takové je backcountry lyžování

Záměr získat naposledy trochu výšky a sjet si mírné loučky nad údolím vyšel. Bylo to sice místy pozvolné, ale na závěr takové pohlazení v panenském svahu. „Hoši, proč se hrabeme kilometr nahoru, když si nejvíc užijeme na loučkách v údolí?“.

Jak v Polabské nížině
Jak v Polabské nížině

K autu jme dojeli vcelku vyšťavení. Moudré bylo rozhodnutí otočit se dřív, přestože nás to trošku mrzelo. Holt jsme čekali lepší podmínky a důvěřovali rosničkářům, jejichž předpověď nakonec nevyšla. Poučení z krizového vývoje je takové, že: a) nebudeme jezdit na takovou túru druhý den poté, kdy jsme celé odpoledne brousili telemarkem sjezdovku, b) vynecháme pondělí, kdy je čerstvě napadaný sníh po hezkém víkendu rozježděný, c) v Totes Gebirge nás uvidí, až vylepšíme fyzičku. SKOL!

Zdar hoši. Můj dnešní pohyb po dolních končetinách krajně připomíná podzim 1990, kdy nás v přijímači nechali starý dělat žabáky tam a zpět 400 metrovým buzerákem v kasárnách v Kolíně. Jak jste na tom vy?

– Vláďa den poté

2 komentáře u “Ein großer Spaziergang

Napsat komentář