Středa, 7. prosince 2022
2 C
Viehberg

Kde se nacházíte:

|

Ein großer Spaziergang

Vidím, že se od Mila­na ani Vládi textu pro report nedo­čkám, budu si muset plá­cat játra sám. Zřej­mě pokus o výstup na Anger­ko­gel zane­chal v jejich mys­lích jen posun­ky vyjá­d­ři­tel­né zážit­ky. A já jim rozu­mím. Jsou oblas­ti, které si člo­věk rád odškrt­ne ze sezna­mu v nadě­ji, že už se sem nevrá­tí. Túrám v oblas­ti Wur­ze­ralm […]

Vidím, že se od Mila­na ani Vládi textu pro report nedo­čkám, budu si muset plá­cat játra sám. Zřej­mě pokus o výstup na Anger­ko­gel zane­chal v jejich mys­lích jen posun­ky vyjá­d­ři­tel­né zážit­ky. A já jim rozu­mím. Jsou oblas­ti, které si člo­věk rád odškrt­ne ze sezna­mu v nadě­ji, že už se sem nevrá­tí. Túrám v oblas­ti Wur­ze­ralm v Totes Gebi­r­ge jsem se vyhý­bal jak čert kříži ze dvou důvo­dů: díky blíz­kos­ti lano­vek jsou zdej­ší kopce hodně frek­ven­to­va­né a pokud chce­me jít po svých, čeká nás hoo­oód­ně metrů stou­pá­ní a kilo­me­t­rů pocho­du, než to začne být zají­ma­vé. Vláďa si od dneš­ní­ho dne sli­bo­val slun­cem zali­té svahy roz­měk­lé­ho sněhu a pano­rá­ma­ta bělost­ných štítů sku­pi­ny War­s­che­neck trčí­cích vzhů­ru k mod­ré­mu nebi. Dopadlo to ale malin­ko jinak.

Všech­no se scvr­ká­vá, jenom bři­cho roste.

– Milan na otáz­ku jak mu sedí nové boty

Co dnes dávají v rakouské televizi?
Co dnes dáva­jí v rakous­ké televizi?

Před­po­věď sli­bo­va­la hře­ji­vý den před­ja­ří, jen vyso­ká oblač­nost měla tu a tam osla­bit sílu slun­ka. Par­ko­viš­tě se rych­le zapl­ňu­je nedo­čkav­ci nažha­ve­ný­mi na fir­no­vou túru. Vyrá­ží­me na čele pelo­to­nu. Milan je pod neu­stá­lým tele­fo­nic­kým dozo­rem man­žel­ky, ale dnes mu nepo­mohl ani vypnu­tý tele­fon. Dovo­la­la se na můj ze skry­té­ho čísla. Zatím­co Milan pokra­ču­je v tele­fo­ná­tu, sle­du­je­me s Vlá­ďou zají­ma­vý pořad v tele­vi­zi a čeká­me, až nás dohoní.

To ještě byla slunečná nálada
To ještě byla slu­neč­ná nálada

Šířka stopy přes Hin­ter­stei­ner-Alm vyho­vu­je slo­nům, ale pod­klad je zmrz­lý, v poho­dě si jdeme vedle. Počí­tá­me s tím, že sníh během dne roz­břed­ne. Slun­ko na par­ko­viš­ti pěkně hřálo, jenže od zápa­du se hrne čím dál víc vyso­ké oblač­nos­ti. Zane­dlou­ho je vůkol stín. Deka vyso­ké oblač­nos­ti má hra­ni­ci přes­ně napro­ti údolí. Kou­ká­me na východ do mod­ro­ja­su, zatím­co sami spo­čí­vá­me v šedi. No kouk­ně­te, to je pech! Na konci pas­t­vin nás čeká dlou­há štre­ka po lesní cestě, pro­to­že bal­va­ni­tou strží Gschwan­d­gra­ben je bez maček blbost zkra­co­vat cestu.

Ty krávo mezi šutra­ma! ale kdo ví, třeba je tam sfou­ka­ný to, co mělo být navíc nahoře.

– Vláďa při vče­rej­ším pro­hlí­že­ní fotek strže

V území modřínových hájů
V území mod­ří­no­vých hájů

Pře­sko­čím pasáž, jak jsme to za Vlá­ďou slepě střih­li zkrat­kou po zle­do­va­tě­lém úbočí poto­ka, k jehož kory­tu jsem se po prde­li něko­li­krát blí­žil, vyne­chám vyjež­dě­nou lesní cestu, díky níž mi vysko­čil na pravé patě puchejř, nebu­du komen­to­vat vaťák lepí­cí se na pásy v mod­ří­no­vých hájích, které údaj­ně zadr­žu­jí pra­šan. Zasta­vím se až v momen­tě, kdy jsme hasi­li žízeň z litr a půl ige­lit­ky plné dva­nác­ti­stup­ňo­vé­ho Cvi­kov­ské­ho moku Klíč. „Už bychom měli být kaž­dou chví­li na plá­ních, že?”, poví­dám. „To ne, teď vyle­ze­me nejdřív v sedle u Aipl­hüt­te.”, při­po­mí­ná Vláďa. Kromě pivka mi sílu vrací pří­tom­nost dám­ské dvoj­ky vyno­ři­vší se z lesa opo­dál. „Haló, neu­tí­kej­te, Grüß euch!”…

Haló, neutíkejte, Grüß euch!
Haló, neu­tí­kej­te, Grüß euch!

Tady naho­ře je sněhu cel­kem na tři řitky z doby sně­že­ní před víken­dem. Lepí se to na pásy a shora na lyže, nohy těžk­nou. Puchejř (ten na nebi) defi­ni­tiv­ně zale­zl. Shora sjíž­dí něko­lik těž­ko­o­děn­ců. I se svojí výba­vou mají co dělat, aby se udr­že­li na nohách. Chví­li vydr­ží­me stou­pat přes muldy a sleh­lé závě­je. Je to neko­neč­né naho­ru a dolů, při­čemž les konce nebe­re. K vrcho­lu zbývá odha­dem tři sta výš­ko­vých metrů. Nála­da klesá, únava při­bý­vá. Kdyby aspoň sví­ti­lo slu­níč­ko. Naho­ře stej­ně prd uvi­dí­me a je potře­ba se dostat ve zdra­ví dolů. „Mila­ne, vytáh­ni kon­vi­ci s čajem, bude otočka!”. Popí­jí­me a čeká­me, až se přes nás pře­va­lí horda ski­al­pi­nis­tů za námi. Pak tepr­ve sun­dá­me pásy, nebu­du niko­mu za pitomce.

Prezident v jeho lepší chvilce
Pre­zi­dent v jeho lepší chvilce

První část jízdy lesem k Aipl­hüt­te je pozvol­ná, nicmé­ně vyhý­bat se je pořád čemu, zejmé­na stro­mům a kra­so­vým útva­rům. Ze sedla u chat­ky se to o něco víc roz­jíž­dí. Les je řídký, ale pokud si chce­me nalézt vlast­ní pro­stor ve zbyt­cích po nedě­li netknu­té­ho teré­nu, chce to tro­chu inves­ti­ga­tiv­nos­ti. Nako­nec je to vcel­ku dobré. Výho­da širo­kých lyží. Milan to má horší. Na lesní cestě končí zába­va. Horní část je zle­do­va­tě­lá, tak s Mila­nem plu­ží­me. Spo­dek se už dá jet při kraji v mokrém sněhu šusem. Říkám si, že už nás čeká jenom pře­ťa­pat Hin­ter­stei­ner-Alm a výlet končí, když tu Vláďa mizí v rokli s úmys­lem vydrat se na pro­těj­ší úbočí.

Takové je backcountry lyžování
Tako­vé je backcoun­t­ry lyžování

Záměr zís­kat napo­sle­dy tro­chu výšky a sjet si mírné louč­ky nad údo­lím vyšel. Bylo to sice místy pozvol­né, ale na závěr tako­vé pohla­ze­ní v panen­ském svahu. „Hoši, proč se hra­be­me kilo­me­tr naho­ru, když si nej­víc uži­je­me na louč­kách v údolí?”.

Jak v Polabské nížině
Jak v Polabské nížině

K autu jme doje­li vcel­ku vyšťa­ve­ní. Moud­ré bylo roz­hod­nu­tí oto­čit se dřív, přes­to­že nás to troš­ku mrze­lo. Holt jsme čeka­li lepší pod­mín­ky a důvě­řo­va­li ros­nič­ká­řům, jejichž před­po­věď nako­nec nevy­šla. Pou­če­ní z kri­zo­vé­ho vývo­je je tako­vé, že: a) nebu­de­me jez­dit na tako­vou túru druhý den poté, kdy jsme celé odpo­led­ne brousi­li tele­mar­kem sjez­dov­ku, b) vyne­chá­me pon­dě­lí, kdy je čer­s­tvě napa­da­ný sníh po hez­kém víken­du roz­jež­dě­ný, c) v Totes Gebi­r­ge nás uvidí, až vylep­ší­me fyzič­ku. SKOL!

Zdar hoši. Můj dneš­ní pohyb po dol­ních kon­če­ti­nách kraj­ně při­po­mí­ná pod­zim 1990, kdy nás v při­jí­ma­či necha­li starý dělat žabá­ky tam a zpět 400 met­ro­vým buze­rá­kem v kasár­nách v Kolí­ně. Jak jste na tom vy?

– Vláďa den poté

Roman
Roman
Přeci nebudu jezdit sám, musím si najít nějaké oběti a založíme družstvo loučkařů!

Další texty autora:

Nové články

Články z okolí

  1. Ahoj Maňas,
    tvoje repor­ty jsou neu­vě­ři­tel­né ;-) bude­me muset něco vymys­let také u nás v Kruš­ných horách.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno