Frischling na Rosenkogelu

Začalo to nabídkou kvalitního – ne ne, nebylo to jako z „Pelíšků“ – nabídkou kvalitního loučkařského výletu do hlouby rakouské přírody. Neodmítl jsem, ono se to ani na první výlet takového druhu nehodí. A navíc, jako Frischlingovi, se pod takovou představou honí v hlavě různé kombinace zážitků.

Vedoucí výletu (Roman) se na mě řádně připravil, vlastně ta příprava probíhala nenásilně několik týdnů, možná i měsíců. Řekněme, že začala v loňském roce, kdy jsem se stal radostným odběratelem webových příspěvků Telezjetele.

Nemůžu se rozchodit
Nemůžu se rozchodit

Ze zvídavosti a samozřejmě i komunikativní slušnosti jsem se ptal na vše co s telemarkem a všeobecně ločkařinou souvisí a hltal jsem informace tak, abych je mohl efektivně v daný víkend bleskurychle použít. Ale znáte ze školních let tu poučku všech studentů. Přijde li na věc, tak v hlavě naskočí „Vím že nic nevím“.

Už tam budeme?
Už tam budeme?

Svou výzbroj a výstroj ještě nevlastním, ohmatávám si potřebné velikosti a značky a hlavně ve vzduchu visí rozhodnutí pro styl. Poznámka redakce: Že se nestydíš takto veřejně!

Ještě k tomu začne sněžit..
Ještě k tomu začne sněžit..

Mimochodem první věc, kterou jsem dostal, byl lavinový batoh s pípákem. A doma rozradostněn obdrženou výbavou jsem ženě sdělil k čemu to vlastně slouží. To byla první chyba začínajícího skialpinisty. Takže v ten okamžik jsem byl nezodpovědný manžel a otec, který si neváží života a chce z dítěte udělat sirotka a z ženy vdovu. Vcelku pochopitelná reakce, ono si vlastně pod tím batohem a pípákém ani nic jiného představit nelze.

Konečně dolů!
Konečně dolů!

Nastal odjezd do rajchu: neděle v 6:00 hod, nestíhám, voda na čaj se vaří nějak moc dlouho. Skutečný odjezd 6:10. Jinak ale dálka, skoro 3 hodiny na cestě s jednou nutnou zastávkou.

Vratíku, blíž nebyl sníh nebo lavinovka za 4 – to bys chtěl hned napoprvé zkoušet lavinové nádobíčko?

Protože neřídím, tak cesta rychle ubíhá a teplota s blížícím se cílem neúprosně klesá, je -10, ale s příjemnou vlhkostí, takže pocitově snáším dobře.

To jsou panorámata
To jsou panorámata

Příjezd k cíli vypadal trošku jako když přijíždíte na parkoviště burzy ptactva. Nějak přeplněno, říkám. Roman na to, že se není čemu divit, je neděle, pěkné počasí a obliba skialpu je v Rakousku asi jako u nás půllitr dobře natočené Plzně. Hory jsou naštěstí velké a turisti se velmi rychle rozprchnou po trasách vzhůru do hor. Ono je to tak i trošku dáno mým zajímavým strojením se do všeho co k túře patří. Po chvilce za mnou přijde Roman a říká: „No já bych už rád i vyšel“. A opravdu jsme skoro hned vyšli!

Do lesíčka na čekanou
Do lesíčka na čekanou

Zážitek pro mě jakožto Frischlinga byl od počátku hluboký, vnímal jsem každý sval, každou špatně utaženou přesku, blembák který se na batohu pohupoval sem a tam byl opravdu úžasný! Na všechno jsem ale zapomněl s prvním skluzem do lesa. Příroda je mocná čarodějka. Léčí mysl a dobíjí baterky.

Krátký rozhovor při zastávce na rychlé občerstvení: Tak jdem, mě už je zima. Jak jsi na tom Ty? Teče mi po zádech pot do prdele. A máš něco suchého na převlečení na vrcholu? Jo, péřovku.

Prostě ze všeho kolem jsem měl hřejivý pocit, dokonce i z toho cicůrku potu, který mě stékal po zádech mezi hýždě. Nevadilo mě dokonce ani to, že cíl nebyl vůbec na dosah ruky – někdy jsem měl dokonce pocit, že se vzdaluje. Ale vůbec mě to nevadilo.

Dobíjím baterky

Skol! Vráťa

Napsat komentář