Pátek, 1. července 2022
15 C
Viehberg

Kde se nacházíte:

|

Glasenberg sólo

Už to tak bude, stává se ze mě expert. Sice ještě nedosahuji takových znalostí místního terénu jako kamarád Sepp, ale zřejmě to ze mě alespoň trochu čiší. Zapar­ku­ji auto na obli­gát­ním místě u Café Rasber­ger, zapnu se do lyží a už se chys­tám vyšláp­nout stopu v čer­stvém pra­ša­nu do svahu za auto­bu­so­vou zastáv­kou. Když tu […]

Už to tak bude, stává se ze mě expert. Sice ještě nedosahuji takových znalostí místního terénu jako kamarád Sepp, ale zřejmě to ze mě alespoň trochu čiší.

Zapar­ku­ji auto na obli­gát­ním místě u Café Rasber­ger, zapnu se do lyží a už se chys­tám vyšláp­nout stopu v čer­stvém pra­ša­nu do svahu za auto­bu­so­vou zastáv­kou. Když tu při­za­sta­vu­je oso­bák se dvěma pasa­žé­ry a řidič na mě něco huhlá ze sta­že­né­ho okén­ka. Tak prr hoši, lan­gsa­mer bitte!

Ráno jako malované
Ráno jako malované

Že prý jestli na Glasenberg tudy, kudy šlapu stopu. Jasně, já vám to vyšlápnu.

A kde může­me zapar­ko­vat? Na par­ko­viš­ti u kavár­ny. Jsem poně­kud v roz­pa­cích, jest­li dělám dobře, když radím. On se nám totiž ski­t­úring roz­mohl v tomto louč­kař­ském ráji nato­lik, že se na lou­kách dvou pěk­ných vrcho­lů obje­vi­ly tabul­ky se záka­zem jež­dě­ní na lyžích. Někte­ří far­má­ři už nejsou ochot­ní na svých pozem­cích tole­ro­vat masu lidí, zejmé­na tehdy, když se někte­rá indi­vi­dua necho­va­jí podle nepsa­ných pra­vi­del. Nezbý­vá než dou­fat, že se záka­zy neroz­mno­ží všude.

Hrušně odpočívají
Hruš­ně odpočívají

Sněhu je pře­kva­pi­vě hodně, šla­pá­ní stopy a kochá­ní se pano­rá­ma­ty zpo­ma­lu­je. Před začát­kem prv­ní­ho les­ní­ho úseku pau­zí­ru­ji na čaj a tak­tic­ky čekám, až dora­zí dvoj­ka zespo­da. Díky za per­fekt­ní stopu. Není zač, teď je to zas chví­li na vás, jo? Nechám je ode­jít, chci si užít klid, bo ti dva si toho mají ces­tou naho­ru hodně co poví­dat. Za lesem je stej­ně dojdu, přes­to­že mi pásy začí­na­jí namr­zat a skluz není úplně ide­ál­ní. Jsme na hřbe­tě, odkud je parád­ně vidět přes údolí na Brie­fberg. Tady je už stopa z ved­lej­ší­ho údo­líč­ka, pro­de­re­me se dru­hým lesí­kem, za nímž pře­bí­rám vede­ní a po slun­cem zali­tých sva­zích již smě­řu­ji k vrcho­lu. Sněhu je tu pomá­lu, je znát, že dost fou­ka­lo a pod­mín­ky jsou louka od louky jiné – někde na fošny pra­ša­nov­ky, někde tak ako­rát na kameňač­ky. Tep­lo­ta jde naho­ru a s ní ros­tou tra­ble s namr­za­jí­cí­mi pásy. Že já vůl si nevzal vosk.

Směrem k Arthofbergu
Smě­rem k Arthofbergu

Nechám se pře­de­jít kole­gy z Rakous­ka a vysvět­lu­ji, že úby­tek rych­los­ti není pří­mou úmě­rou k fyzic­kým silám, nýbrž k tech­nic­kým potí­žím s náči­ním. Jo, to je mrzu­té, roz­vy­prá­ví se jeden z nich, jak se mu to také stá­va­lo a že od dob, kdy pou­ží­vá vosk, je to poho­da. Víš, to je spe­ci­ál­ní vosk na pásy, ne na lyže a… Vím, nechal jsem ho doma. Pech viď? – ještě navíc když máš v bato­hu na zádech dost místa. Kla­sic­ký humor jak ho mám rád. Na vršku je lid­na­tě­ji,  stou­pa­jí sem všich­ni z druhé stra­ny od chaty pod sjez­dov­kou. Kole­go­vé se s kaž­dým víta­jí a u lavič­ky s kříž­kem žáda­jí postar­ší lyžni­ci, aby je cvak­la spo­leč­ně s jejich fre­u­nd aus tschechi­en. Násled­ně se roz­prou­dí živá deba­ta o tom, proč jako Češi jezdí lyžo­vat zrov­na sem. Vyu­žil jsme tuto chví­li na malou před­náš­ku o louč­ka­ře­ní a k pro­pa­ga­ci naše­ho družstva.

Nástup do lesního průseku
Nástup do les­ní­ho průseku

Jako skutečný znalec se vydávám zcela na opačnou stranu než všichni ostatní.

Zprvu mě čeká rovi­na­tý vyhlíd­ko­vý úsek se super louč­kou ke konci. Je tu kolem půl metru větrem uta­že­né­ho pra­ša­nu, ve kte­rém lyže báječ­ně pla­vou. Něko­lik desí­tek metrů pro­jdu po vrs­tev­ni­co­vé lesní cestě k začát­ku dlou­hé­ho a širo­ké­ho les­ní­ho prů­seku. Chůze mi neva­dí, jdu na šupi­nách. A už se vrhám při kraji lesa prů­se­kem, ve kte­rém je jen něko­lik čás­teč­ně zavá­tých stop od minu­la. Ve dvou tře­ti­nách sjez­du odbo­ču­ji na nezná­mou louč­ku, která mě vede až do sedla pod Arthofberg.

Ve dvou třetinách průseku
Ve dvou tře­ti­nách průseku

Tak to bylo tedy labů­žo! Zva­žu­ji, co dál. V pod­sta­tě bych mohl pokra­čo­vat na vrchol Artho­fber­gu a pod­nik­nout prů­zkum­ný sjezd po jeho východ­ních sva­zích. Nechce si mi ale blou­dit samot­né­mu, lepší by to bylo ve sku­pi­ně. Také slun­ce začí­ná se sně­hem pracovat.

Sjedu si ještě krátkou loučku ke statku, kde bydlí Seppův kámoš a pak to namířím zpátky k průseku a jím znovu na Glasenberg.

Sjez­dov­ka je už cel­kem roz­myd­le­ná, ale při kraji se vždyc­ky netknu­tý pra­šan najde. Jede to ale kvůli jeho množ­ství poma­le­ji. Za cha­tou pře­hopsám na Ober­branberg, odkud chci risk­nout sever­ní svah až k sil­ni­ci v údolí.

Do sedla pod Arthofberg
Do sedla pod Arthofberg

To ale neby­la ide­ál­ní volba. Jed­nak při­šla mlha vrba­tov­ka a potom sníh pře­stal mít pod­klad. Napa­dá­no bylo na ještě vyhřá­tý terén, což zapři­či­ni­lo oka­mži­tou tvor­bu ledov­ky na hra­nách lyží a skluz­ni­ci. Nešlo dělat ply­nu­lé oblou­ky. Tak jeden dva jo, ale v momen­tě, kdy jsem pro­šlá­pl na terén, byla to velmi účin­ná brzda. Jak kdyby mě krtek z pod země chy­til za jednu nohu. Nako­nec jsem se s  úle­vou dopo­tá­cel až k silnici.

Roman
Přeci nebudu jezdit sám, musím si najít nějaké oběti a založíme družstvo loučkařů!

Další texty autora:

Nové články

Články z okolí

  1. Ahoj.
    Hezky napsa­né a jde z toho cítit, že to píšeš jak si to prožíval :-)
    Ty jo prů­vod­ce domá­cích v jejich zemi.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno