Stisknutím "Enter" přejdete na obsah

Glasenberg sólo

Už to tak bude, stává se ze mě expert. Sice ještě nedosahuji takových znalostí místního terénu jako kamarád Sepp, ale zřejmě to ze mě alespoň trochu čiší.

Zapar­ku­ji auto na obli­gát­ním místě u Café Rasber­ger, zapnu se do lyží a už se chys­tám vyšláp­nout stopu v čer­stvém pra­ša­nu do svahu za auto­bu­so­vou zastáv­kou. Když tu při­za­sta­vu­je oso­bák se dvěma pasa­žé­ry a řidič na mě něco huhlá ze sta­že­né­ho okén­ka. Tak prr hoši, lan­gsa­mer bitte!

Ráno jako malované
Ráno jako malované

Že prý jestli na Glasenberg tudy, kudy šlapu stopu. Jasně, já vám to vyšlápnu.

A kde může­me zapar­ko­vat? Na par­ko­viš­ti u kavár­ny. Jsem poně­kud v roz­pa­cích, jest­li dělám dobře, když radím. On se nám totiž ski­t­úring roz­mohl v tomto louč­kař­ském ráji nato­lik, že se na lou­kách dvou pěk­ných vrcho­lů obje­vi­ly tabul­ky se záka­zem jež­dě­ní na lyžích. Někte­ří far­má­ři už nejsou ochot­ní na svých pozem­cích tole­ro­vat masu lidí, zejmé­na tehdy, když se někte­rá indi­vi­dua necho­va­jí podle nepsa­ných pra­vi­del. Nezbý­vá než dou­fat, že se záka­zy neroz­mno­ží všude.

Hrušně odpočívají
Hruš­ně odpočívají

Sněhu je pře­kva­pi­vě hodně, šla­pá­ní stopy a kochá­ní se pano­rá­ma­ty zpo­ma­lu­je. Před začát­kem prv­ní­ho les­ní­ho úseku pau­zí­ru­ji na čaj a tak­tic­ky čekám, až dora­zí dvoj­ka zespo­da. Díky za per­fekt­ní stopu. Není zač, teď je to zas chví­li na vás, jo? Nechám je ode­jít, chci si užít klid, bo ti dva si toho mají ces­tou naho­ru hodně co poví­dat. Za lesem je stej­ně dojdu, přes­to­že mi pásy začí­na­jí namr­zat a skluz není úplně ide­ál­ní. Jsme na hřbe­tě, odkud je parád­ně vidět přes údolí na Brie­fberg. Tady je už stopa z ved­lej­ší­ho údo­líč­ka, pro­de­re­me se dru­hým lesí­kem, za nímž pře­bí­rám vede­ní a po slun­cem zali­tých sva­zích již smě­řu­ji k vrcho­lu. Sněhu je tu pomá­lu, je znát, že dost fou­ka­lo a pod­mín­ky jsou louka od louky jiné – někde na fošny pra­ša­nov­ky, někde tak ako­rát na kameňač­ky. Tep­lo­ta jde naho­ru a s ní ros­tou tra­ble s namr­za­jí­cí­mi pásy. Že já vůl si nevzal vosk.

Směrem k Arthofbergu
Smě­rem k Arthofbergu

Nechám se pře­de­jít kole­gy z Rakous­ka a vysvět­lu­ji, že úby­tek rych­los­ti není pří­mou úmě­rou k fyzic­kým silám, nýbrž k tech­nic­kým potí­žím s náči­ním. Jo, to je mrzu­té, roz­vy­prá­ví se jeden z nich, jak se mu to také stá­va­lo a že od dob, kdy pou­ží­vá vosk, je to poho­da. Víš, to je spe­ci­ál­ní vosk na pásy, ne na lyže a… Vím, nechal jsem ho doma. Pech viď? – ještě navíc když máš v bato­hu na zádech dost místa. Kla­sic­ký humor jak ho mám rád. Na vršku je lid­na­tě­ji,  stou­pa­jí sem všich­ni z druhé stra­ny od chaty pod sjez­dov­kou. Kole­go­vé se s kaž­dým víta­jí a u lavič­ky s kříž­kem žáda­jí postar­ší lyžni­ci, aby je cvak­la spo­leč­ně s jejich fre­u­nd aus tschechi­en. Násled­ně se roz­prou­dí živá deba­ta o tom, proč jako Češi jezdí lyžo­vat zrov­na sem. Vyu­žil jsme tuto chví­li na malou před­náš­ku o louč­ka­ře­ní a k pro­pa­ga­ci naše­ho družstva.

Nástup do lesního průseku
Nástup do les­ní­ho průseku

Jako skutečný znalec se vydávám zcela na opačnou stranu než všichni ostatní.

Zprvu mě čeká rovi­na­tý vyhlíd­ko­vý úsek se super louč­kou ke konci. Je tu kolem půl metru větrem uta­že­né­ho pra­ša­nu, ve kte­rém lyže báječ­ně pla­vou. Něko­lik desí­tek metrů pro­jdu po vrs­tev­ni­co­vé lesní cestě k začát­ku dlou­hé­ho a širo­ké­ho les­ní­ho prů­seku. Chůze mi neva­dí, jdu na šupi­nách. A už se vrhám při kraji lesa prů­se­kem, ve kte­rém je jen něko­lik čás­teč­ně zavá­tých stop od minu­la. Ve dvou tře­ti­nách sjez­du odbo­ču­ji na nezná­mou louč­ku, která mě vede až do sedla pod Arthofberg.

Ve dvou třetinách průseku
Ve dvou tře­ti­nách průseku

Tak to bylo tedy labů­žo! Zva­žu­ji, co dál. V pod­sta­tě bych mohl pokra­čo­vat na vrchol Artho­fber­gu a pod­nik­nout prů­zkum­ný sjezd po jeho východ­ních sva­zích. Nechce si mi ale blou­dit samot­né­mu, lepší by to bylo ve sku­pi­ně. Také slun­ce začí­ná se sně­hem pracovat.

Sjedu si ještě krátkou loučku ke statku, kde bydlí Seppův kámoš a pak to namířím zpátky k průseku a jím znovu na Glasenberg.

Sjez­dov­ka je už cel­kem roz­myd­le­ná, ale při kraji se vždyc­ky netknu­tý pra­šan najde. Jede to ale kvůli jeho množ­ství poma­le­ji. Za cha­tou pře­hopsám na Ober­branberg, odkud chci risk­nout sever­ní svah až k sil­ni­ci v údolí.

Do sedla pod Arthofberg
Do sedla pod Arthofberg

To ale neby­la ide­ál­ní volba. Jed­nak při­šla mlha vrba­tov­ka a potom sníh pře­stal mít pod­klad. Napa­dá­no bylo na ještě vyhřá­tý terén, což zapři­či­ni­lo oka­mži­tou tvor­bu ledov­ky na hra­nách lyží a skluz­ni­ci. Nešlo dělat ply­nu­lé oblou­ky. Tak jeden dva jo, ale v momen­tě, kdy jsem pro­šlá­pl na terén, byla to velmi účin­ná brzda. Jak kdyby mě krtek z pod země chy­til za jednu nohu. Nako­nec jsem se s  úle­vou dopo­tá­cel až k silnici.

Komentáře: 2

  1. Libor Libor 26. Pro 2018

    Ahoj.
    Co je mlha vrba­tov­ka? Na Goo­glu jsem nenašel…

  2. Jan Šabík Jan Šabík 18. Pro 2018

    Ahoj.
    Hezky napsa­né a jde z toho cítit, že to píšeš jak si to prožíval :-)
    Ty jo prů­vod­ce domá­cích v jejich zemi.

Napsat komentář: Libor Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *