Máme rádi lyžování

Po dlou­hé době vzá­jem­né­ho míje­ní jsme si koneč­ně našli čas navští­vit naše kama­rá­dy v pod­hůří Jese­ní­ků. Když píši my, mys­lím rodi­nu Maňás­ko­vic. Vyu­ži­li jsme jar­ních prázd­nin a v plné palbě dva plus pět vyra­zi­li vstříc dob­ro­druž­ství. Poča­sí nám během pro­dlou­že­né­ho víken­du naštěs­tí na chví­li uká­za­lo také svojí lepší tvář, ale když má člo­věk v místě per­fekt­ní­ho prů­vod­ce, ani slota nemu­sí být problém.

Kromě super louček byla nezapomenutelná dvacetikilometrová túra v mlze přes Králický Sněžník s převýšením přes tisíc metrů.

Túra byla neza­po­me­nu­tel­ná skrz něko­lik momen­tů. Pro­to­že si musel náš vůdce nej­pr­ve ráno vypůj­čit lyžař­ské vyba­ve­ní v půj­čov­ně, potom jsme muse­li jedno auto umís­tit na před­po­klá­da­ný konec naše­ho hor­ské­ho pře­cho­du a cestu na výcho­dis­ko túry nám razi­la sněž­ná fréza, nabra­li jsme již při odcho­du jisté zpož­dě­ní. No ale když prý vyjde­me v jede­náct, tak ve dvě jsme na chatě na pol­ské stra­ně Sněžníku…

Tam, kde náš prů­vod­ce říkal tři­cet minut, roz­cest­ník turis­tic­ké­ho zna­če­ní udá­val dvě hodi­ny. Další zásad­ní chyba byla, že jsem se nechal unést pouze dél­kou pocho­du – dva­cet kilo­me­t­rů cel­kem je poho­da, když polo­vi­nu tvoří sjezd a na otáč­ce je chata. Jaksi jsem se ale nepo­dí­val na vrs­tev­ni­ce mapy – dohro­ma­dy nastou­pá­no 900 metrů a sjeto 1100 metrů. Klo­bouk dolů Stá­ní­ko­vi, který to jako vůbec svojí první tůru dal! Dou­fám, že s námi ještě bude chtít v budouc­nu jet lyžo­vat… Výlet pro­bí­hal vlast­ně takto:

Vycházeli jsme pozdě, abychom nestihli oběd na chatě, na kopci jsme byli za mlhy, abychom nic neviděli a celý den jsme se plahočili, abychom vytoužený sjezd jeli za tmy.

Třeš­nič­kou na dortu bylo, že jsme se po tom všem muse­li osm lidí i s lyže­mi vejít do sed­mi­míst­né Dacie a odvézt se zpát­ky k autům ve výcho­dis­ku túry. Navíc jsme si nikdo nene­cha­li v Dacii nor­mál­ní boty na říze­ní. Sun­dal jsem si lyžá­ky a v ponož­kách se ujal říze­ní. Super bylo, že si před­tím, když jsme cpali lyže do auta, Mates sedl na místo řidi­če a na pod­la­hu okle­pal kopi­ci sněhu ze svých lyžá­ků. Už mi bylo všech­no tak nějak jedno, tak jsem si ani lyžař­skou helmu nesun­dá­val. V hlavě jsem si ces­tou při­pra­vo­val větu, kte­rou pří­pad­ně řeknu poli­cis­tům až nás zasta­ví za jízdu v pře­tí­že­ném autě a já vyle­zu vysvět­lo­vat situ­a­ci v ponož­kách s blem­bá­kem na hlavě.

Mám Ti hlá­sit sto dva­cet bacha úzký retar­dér pravá čtyři váže levá pět mezi obrub­ní­ky hori­zont full..?