Na Vysoké holi

Bylo nača­se zaví­tat do hor. Opa­ko­va­né nadíl­ky nové­ho sněhu a násled­né zvý­še­ní tep­lo­ty vzdu­chu nejsou letoš­ní zimu ničím neob­vyk­lým. LWS 3 na sever­ních sva­zích nám ani dnes nedo­pře­je túru v pra­ša­nu. Bude­me se lepit z jihu. Nedo­pat­ře­ním jsem nara­zil na report z lehké túry v jižní části Sec­kauer­ských Taur na vrcho­ly Repen­stein, Klei­ner Rin­g­ko­gel a Gros­ser Rin­k­go­gel. Vyne­chá­me-li str­mou rýnu s poe­tic­kým názvem Smö­glloch a sje­de­me-li po výstu­po­vé trase, nemě­lo by nás nic pře­kva­pit. Rýnu vyne­chá­me i z jiné­ho důvo­du: zaká­za­né oblas­ti z důvo­du tzv. ochra­ny zvěře v Níz­kých Tau­rách ros­tou jako houby po dešti. A když říkám tak zvané, mys­lím tím zejmé­na na zájmy mys­li­vos­ti, než na sku­teč­nou ochra­nu pří­ro­dy. Inter­ne­to­vé dis­ku­ze mezi lyžní­ky, mys­liv­ci a eko­te­ro­ris­ty jak stři­že­né z české kot­li­ny, ani se mi nechce věřit, že je něco podob­né­ho u našich již­ních sou­se­dů možné.

Popis túry uvádí, že přímé stou­pá­ní JV hřbe­tem bude poho­dl­né, jen je potře­ba něko­li­krát pře­ko­nat dře­vě­nou ohra­du. To nám urči­tě neva­dí, hlav­ně že ušet­ří­me kilo­me­t­ry zatá­ček po lesní cestě.

Ráno se nám nechtě­lo brzo vstá­vat, za lenost jsme nyní trýz­ně­ni ved­rem, sněž­nou sle­po­tou a všu­dypří­tom­ným zápa­chem zpo­ce­ných těl.

Když se pro­bi­je­me skrz les, vítá­me stopu, která se na louky pro­kli­ka­ti­la po les­ních cestách od lovec­ké chaty Klein­gan­ghüt­te. Před námi se ote­ví­ra­jí širo­ši­ré pláně lemo­va­né říd­kým lesem, nad nímž se, zpola zaha­len oblač­nos­tí, bělá mohut­ný hřbet Vyso­ké hole. Sever­ní vítr není krutý, ale náš sen se lesk­ne a třpy­tí oprav­du daleko.

Kra­ji­na nabý­vá na roz­mě­rech. Spolu s ní nabý­va­jí na mohut­nos­ti baku­le nale­pe­né vespod lyží. Sně­ho­vá vrst­va vli­vem slu­neč­ní­ho záře­ní měkne a taje, nicmé­ně tep­lo­ta vzdu­chu kolem nuly dělá z mokrých pásů doko­na­lou lepičku.

Sotva jsem vytá­hl paty, hned se mi na ně při­le­pi­li. Dělal jsem jako by nic.

– Phi­li­pe Marlowe

A máme tu první vyvý­še­ni­nu v hře­be­ni, Repen­stein a s ním první panoráma.

Na další vyvý­še­ni­nu, Klei­ner Rin­g­ko­gel je to sotva stov­ka metrů pře­vý­še­ní, ale ta dálka. No nicmé­ně jsme tu.

K vyso­ké holi zbývá neko­neč­ná pláň a nece­lé dvě stov­ky metrů pře­vý­še­ní. Hře­ben začí­na­jí zaha­lo­vat obla­ka. Vzhle­dem k pokro­či­lé době se roz­ho­du­je­me pro otoč­ku. Na vrchol bychom se dosta­li rela­tiv­ně pozdě a jakmi­le zesláb­ne slu­neč­ní svit, roz­břed­lý sníh bude na povrchu mrz­nout. Radě­ji si uži­je­me sjezd v rela­tiv­ně dob­rých podmínkách.

První část sjez­du je pozvol­ná, je to tako­vé nejis­té oťuká­vá­ní jako na prv­ním rande. Širo­ké lyže byly pro dnešek dobrou vol­bou, do břeč­ky se nebo­ří­me a jsme na poměr­ně plyt­ké strá­ni schop­ni točit dlou­hé oblou­ky. Od Repen­stei­nu se to roz­jíž­dí. Muldy, zavá­té bal­va­ny i tobo­gán v les­ním úseku vyža­du­jí soustředění.

Vzhle­dem k tomu, že jsme se naho­ře hned oto­či­li, nezbyl čas na vrcho­lo­vou pré­mii. Tu mám dneska já a zku­sil jsem novin­ku: místo plznič­ky alko­ho­lic­ký cyder. Je osvě­žu­ji­cí. Rubem mince je ovšem jeho síla, má víc alko­ho­lou než dva­náct­ka. Řeknu vám, když jsem se zvedl po delší pauze z bato­hu, cítil jsem se pro další jízdu tako­vý odevzdaný.

Na louč­kách nemě­lo opo­je­ní valný vliv, zato v les­ních pasá­žích ano. Vcel­ku mi bylo jedno, přes kte­rou větev mě to přehodí.

Po les­ních cestách, které jsou v niž­ších polo­hách takřka bez sněhu, sjíž­dí­me k posled­ním lou­kám do údolí. Malin­ko jsme zakufro­va­li, tak k té naší, oprav­du posled­ní, musí­me pár metrů znovu vystoupat.

U auta mě čeká malé pře­kva­pe­ní. Než jsme dopo­led­ne ode­šli, kon­t­ro­lo­val jsem jeho zamče­ní zabrá­ním za kliku pra­vých zad­ních dveří. Ty u řidi­če ovšem zůsta­ly celý den doko­řán. Peně­žen­ka nepe­ně­žen­ka, dokla­dy nedoklady…

Navzdo­ry tomu, že jsme se nedo­pla­ho­či­li až na Vyso­kou holi, neby­la to dneska zas tak nepod­stat­ná túra. Cel­ko­vé pře­vý­še­ní 910 metrů a dohro­ma­dy 15,8 ušlých/ uje­tých kilo­me­t­rů. Skol!