Pitschenberg z Postalm

V Sol­no­hrad­sku se roz­tr­hl pytel s pra­ša­nem, což v tomto obdo­bí nebý­vá časté. Pro­to­že všech­no je jed­nou popr­vé, nade­šla chví­le, kdy musím vykres­lit první oblou­ky na alp­ských sva­zích. K den­ní­mu rych­lo­vý­pa­du na Postalm pře­mlou­vám Áju, sice ještě chudák nemá k lyžím boty, ale sněž­ni­ce si vezme.

Mýtná sil­ni­ce od Wol­f­gan­g­see na Postalm je bez pro­blé­mů sjízd­ná, v osm hodin ráno vylé­zá­me na par­ko­viš­ti mezi prv­ní­mi ski­al­pi­nis­ty. Kosa je řádná, mínus pat­náct, rych­le pře­zout a hurá do ščány. V dosa­hu naše­ho výcho­zí­ho bodu je něko­lik kopců různé obtíž­nos­ti – Brau­ne­dl­ko­gel, Tabor­berg, Bodenberg, Labenberg a Pit­s­chenberg. Posled­ní z jme­no­va­ných, jakož­to nej­snad­něj­ší, je naším dneš­ním cílem. Je to kopec v prav­dě oblí­be­ný, tudíž stopa po ran­ních ptá­ča­tech jasně udává směr pocho­du. Že sněhu je mraky, dosvěd­ču­je mohut­ná bílá čepi­ce na prázd­ni­no­vém srubu nad sjezdovkami.

Postalm nabí­zí vyzna­va­čům zim­ních spor­tů kom­bi­na­ci rodin­né­ho lyžař­ské­ho are­á­lu a upra­vo­va­ných běžec­kých okru­hů, oboje v pře­krás­né kuli­se více či méně vzdá­le­ných skal­na­tých štítů. Za prv­ním lesí­kem kři­žu­je­me běžec­kou trať, která pro­chá­zí roz­leh­lý­mi pas­t­vi­na­mi Inner­li­enba­chalm. Znovu se noří­me do lesa a sle­du­je­me kory­to poto­ka. Stopa nás vyvá­dí říd­nou­cím lesem přímo pod Labenberg.

Oba kopce se dají zvlád­nout v jed­nom dni. My Labenberg vypouš­tí­me jed­nak z důvo­du Ájiny poma­lej­ší chůze na sněž­ni­cích, ale také proto, že slun­ce odpo­led­ne nemi­lo­srd­ně pro­mě­ní tu leh­kou bílou sně­ho­vou peři­nu v těž­kou mokrou břeč­ku. Kurz mění­me na sever­ní a přes roz­leh­lé plato maší­ru­je­me k Pit­s­chenber­gu, jehož bílá homo­le, která mi tva­rem při­po­mí­ná sopky na jihu Chile, se v dáli zvedá ze sně­ho­vé placky.

Pochod přes pláň trvá déle, než by si člo­věk před­sta­vo­val. Jsme dvě nic v bílém moři. Vchá­zí­me do mod­ří­no­vé­ho hájku, který obklo­pu­je salaš Pit­s­chenber­galm, ze které vyku­ku­je sotva stře­cha. Terén se zvedá a pro­tismyk už nebe­re, nezbý­vá než nasa­dit pásy. Ve stínu je pořád dost pod nulou a při zve­da­jí­cím se větru prsty křehnou. Rych­le ať se zahře­ji do kopce. S při­bý­va­jí­cí výš­kou se ote­ví­rá panoráma.

Svah k vrcho­lu je třeš­nič­kou na dortu celé túry. Není dlou­hý, ale jeho rela­tiv­ně mírný sklon kolem tři­ce­ti stup­ňů zaru­ču­je potě­še­ní při cestě dolů. Sle­du­je­me sku­pin­ku ski­al­pi­nis­tů, jak vykra­ju­jí svoji sně­ho­vou vlnov­ku. Jinou sku­pin­ku před­chá­zí­me, cítím se pod jejich pohle­dy se svým vyba­ve­ním poně­kud jako z jiné pla­ne­ty. Ke kříži zbývá nej­str­měj­ších pět desí­tek metrů, jsem zvě­dav, jak to po kole­na ve sněhu budu krou­tit dolů. Drží se mě při­z­di­sráč­ská myš­len­ka nesun­dá­vat pásy. Radost z dosa­že­né­ho cíle, ale­spoň pro­za­tím, vytěs­ňu­je z hlavy moje obavy.

Ája již dávno zahá­ji­la pěší sestup, aby si zís­ka­la náskok. Teď je řada na mě. Jedu tak, jak se má, bez pásů. Nej­pr­ve nejis­tě dlou­hý­mi tra­ver­zy s oblou­kem na konci. Od lyží se odtr­há­va­jí hro­ma­dy sněhu a klou­žou do údolí, lyže nekom­pro­mis­ně mizí pod sně­hem. Nebu­du tady dělat šaška, pouš­tím se po spád­ni­ci. To přeci nemo­hu uto­čit, když lyže poma­lu nevi­dím, říkám si poti­chu. První záklek, těžiš­tě co nejníž a hele, špič­ky lyží vyplou­va­jí na povrch a dělám oblouk. Sice poně­kud nejis­tě, ale oblou­ky nava­zu­ji a plavu si do údolí.

Pod kop­cem nabí­rám Áju a když dora­zí­me na pláň, sníh je tu už pěkně roz­mě­k­lý a chví­le­mi se lepí na lyže, jak na nich namr­zá vlh­kost. Při poku­su o oblouk z jedné muldy lyže stojí a já jdu hla­vou přes řídít­ka. V lese sle­du­je­me stopu až k první sala­ši, kde v odpo­led­ním slun­ci zaslou­že­ně odpo­čí­vá­me a dojíž­dí­me sváču. Byl to pove­de­ný den.