Středa, 19. ledna 2022
0.7 C
Viehberg

Kde se nacházíte:

|

Počátek všehomíra

Poku­sím se shr­nout, jaká sou­hra okol­nos­tí mě při­ved­la k bac­koun­t­ry lyžo­vá­ní. Již za raných škol­ních let jsem si vypěs­to­val odpor ke sjezda­ře­ní, když jsem byl donu­cen na o tři hlavy del­ších prkeňač­kách s kan­da­há­rem absol­vo­vat povin­ný lyžař­ský výcvik. Ani druhý výcvik na střed­ní škole nepři­ne­sl zásad­ní obrat, ten­to­krát pro změnu na o hlavu krat­ších umě­lo­hmo­tňač­kách […]

Poku­sím se shr­nout, jaká sou­hra okol­nos­tí mě při­ved­la k bac­koun­t­ry lyžo­vá­ní. Již za raných škol­ních let jsem si vypěs­to­val odpor ke sjezda­ře­ní, když jsem byl donu­cen na o tři hlavy del­ších prkeňač­kách s kan­da­há­rem absol­vo­vat povin­ný lyžař­ský výcvik. Ani druhý výcvik na střed­ní škole nepři­ne­sl zásad­ní obrat, ten­to­krát pro změnu na o hlavu krat­ších umě­lo­hmo­tňač­kách s dět­ským bez­peč­nost­ním vázá­ním. Nepří­te­lem sjez­do­vek jsem zůstal i během uni­ver­zit­ních let, kdy jsem odpor k tomu­to spor­tu posí­lil tím, že jsem při­čichl k běž­kám a infil­tro­val se do party kama­rá­dů, kteří byli bílou sto­pou posed­lí. Žádní hlta­či kilo­me­t­rů a hlí­da­či času, šlo o to bráz­dit zimní kra­ji­nu a když zrov­na stopa zmi­ze­la, nebyl pro­blém vyšláp­nout svoji. Postu­pem času jsme nao­pak pro­rá­že­ní stopy vyhle­dá­va­li a čím dál víc utí­ka­li pryč od masy lidí.

Rok 1989 a změna byd­liš­tě do již­ních Čech k hra­ni­ci s Rakous­kem mi ote­vře­la dveře do Alp. Každé léto jsem si uží­val alpi­nis­mu a leze­ní, ale v zimě tam běžky jaksi nefun­go­va­ly. Ski­al­pi­nis­mus jsem zavr­hl, pro­to­že jsem byl dře­vák na sjez­dov­ky a učit se něko­lik zim v něja­kém resor­tu jsem pova­žo­val za vyho­ze­né pení­ze. Malou náhraž­kou bylo obje­ve­ní sněž­nic, nicmé­ně když jsem se u vrcho­lo­vé­ho kříže lou­čil se ski­al­pi­nis­ty, tiše jsem jim závi­děl, jak si uží­va­jí jízdu do údolí.  Mezi­tím můj prvo­ro­ze­ný syn, když mu bylo šest let, při­tá­hl domů z kopce za bará­kem torzo snow­bo­ar­du a jeho utkvě­lá před­sta­va a neob­lom­nost, že je zro­zen pro tento sport, nahlo­da­la tátu aby vydal pat­řič­ný obnos za baza­ro­vé vyba­ve­ní. Že bych se jako stará pixla nau­čil něco nového?

Násle­do­va­lo něko­li­ka­le­té jež­dě­ní v resor­tech a postup­né vari­an­tě­ní mezi upra­ve­ný­mi pis­ta­mi vol­ným teré­nem. Až jsem úplně zane­vřel na běžky. Jenže s při­bý­va­jí­cím počtem lyžu­jí­cích či snow­bo­ar­du­jí­cích členů rodi­ny to zača­lo lézt do peněz a něko­lik odstra­šu­jí­cích stře­tů s blbeč­ky na lyžích, jejichž tes­toste­ron vál­cu­je sva­hem dolů všech­no živé hlava nehla­va, dítě nedí­tě, spo­leč­ně s pře­pl­ně­ný­mi par­ko­viš­tě­mi, uřva­nou muzi­kou na lanov­kách a tera­sách restau­ra­cí mě od toho­to způ­so­bu trá­ve­ní zimy odradilo.

Když teď ležím v poste­li s obou­stran­ným zápa­lem plic, mám dosta­tek času na sebe­re­fle­xi. Vzpo­mí­nám, jak vloni kama­rád kruš­no­ho­rec říkal něco o backcoun­t­ry běž­kách. Hodím heslo do vyhle­dá­va­če a jako na potvo­ru vyjíž­dí odkaz na teleskip­pi­ho strán­ky o tak­zva­ném louč­ka­ře­ní v Kruš­ných horách. A jakým sty­lem to jezdí na těch širo­kých běž­kách z kopce dolů, něja­kým tele­mar­kem? – to ale není zase tak úplně blbý! Týden sjíž­dě­ní infor­ma­cí na webu sta­čil na to, abych si uvě­do­mil, že pokud bych zvlá­dl tele­mar­ko­vý oblouk, mohu se pro­há­nět nejen v čes­kých kop­cích, ale také při­nejmen­ším v před­hůří Alp, kde jsou teré­ny nekonečné.

Roman Maňásek
Přeci nebudu jezdit sám, musím si najít nějaké oběti a založíme družstvo loučkařů!

Další texty autora:

Nové články

Články z okolí

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno