Poprvé na Třístoličníku

Ve čtvr­tek padá na Šuma­vě. Tep­lo­ty lehce pod nulou mají vydr­žet do páteč­ní­ho poled­ne. V sobo­tu při­jde otep­le­ní, nene­chám si vše­chen pra­šan pře­mě­nit v kaši a poslé­ze zmrz­nout v krus­tu. Odpo­led­ne vyrá­žím na reko­gnoska­ci teré­nu. Na par­ko­viš­ti v Ober­sch­war­zenberg sněží. Od míst­ní­ho lyžní­ka, který právě odjíž­dí, tahám rozumy. „Dej si pozor v les­ních úvo­zech, které jsou pod sně­hem plné vody, jinak jsou pod­mín­ky OK”. Stou­pám lesem  nej­pří­měj­ší laj­nou k mýti­ně pod Rakous­kou lou­kou a odtud k vrcho­lo­vé­mu kříži na Plechý. Lehce sněží, výhle­dy žádné, ale je bez­vět­ří a pod­mín­ky pro sjezd ide­ál­ní. Po mýti­nách a lou­kách to pěkně frčí, lesní pasáž sjedu okli­kou po cestách až k autu. Zítra bych mohl zku­sit Třís­to­lič­ník, pokud brzy vstanu.

Ještě se mi nesta­lo, že bych byl na par­k­plat­ze dočis­ta první a jako jedi­ný ho opouš­těl vzhů­ru. Je osm ráno, tep­lo­ta minus sedm, skoro jasno.

Při stou­pá­ní k mýti­ně pozo­ru­ji čer­stvou sjez­do­vou stopu, což zna­me­ná, že včera po mě tudy někdo jel. Lesní ces­tou rych­le zamí­řím k hra­ni­ci AT/DE, vyu­ží­va­je stopu po sjez­du. U turis­tic­ké­ho roz­cest­ní­ku se nořím do lesa a podle citu stou­pám do strže poto­ka Gegenbach.

Všude panen­ský sníh. Na první stopu nará­žím při pře­ko­ná­vá­ní poto­ka, když vyle­zu z lesa. Je od sněž­nic a míří na Tro­jme­zí. Díky pásům valím nej­str­měj­ším teré­nem na teme­no Tro­jmez­né hory.

Naho­ře sun­dám pásy a jedu na české stra­ně hře­be­ne. Pro­jdu pod vrcho­lo­vý­mi ska­lis­ky a říd­kým mrt­vým lesem pozvol­na sjíž­dím pod Vyso­ký hře­ben. Držím se v ucti­vé vzdá­le­nos­ti od hra­nič­ní stez­ky, na kte­rou se začí­na­jí postup­ně vydá­vat lidi od chaty na Třís­to­lič­ní­ku. Sever­ní svahy jis­kří pra­ša­nem. Je to oblast eko­te­ro­ris­ty zapo­vě­ze­ná, chrá­něn je zde tak­zva­ný Tro­jmez­ný prales.

Z Vyso­ké­ho hře­be­ne je lépe sjíž­dět na rakous­ké stra­ně, pro­to­že zde nele­ží torza poká­ce­ných a vyvrá­ce­ných stro­mů. A už tu máme posled­ní stou­pá­níč­ko k chatě na Třís­to­lič­ní­ku. Koneč­ně jsem ji po létech dobyl! Pře­mýš­lím, zda se zasta­vit na polív­ku a pivá­če. Je to láka­vé, nicmé­ně před poled­nem už slu­níč­ko dělá se sně­ho­vou pokrýv­kou divy. Zva­žu­ji také původ­ní záměr trasu pro­dlou­žit sjez­dem do Frau­enber­gu. Nene, už bych si neu­žil kva­lit­ní­ho sněhu z Trojmezné.

Sunu se k vrcho­lo­vým ska­lis­kům Hochs­tei­nu, kde si na opuš­tě­né a slun­cem vyhřá­té lavič­ce dopřá­vám vlast­ní obědo-sva­či­nu. Zevlu­ji z vyhlíd­ko­vé skály do tem­ných lesů v Česku, které jsou prak­tic­ky bez jaké­ko­liv sně­ho­vé pokrývky.

Je čas vyra­zit k domo­vu. Nej­pr­ve krát­ký sjez­dík v pra­ša­nu pod Vyso­ký hře­ben. Na jeho vrchol je to malin­ko pakár­na, pro­to­že šupi­ny v závě­jích na hra­nič­ní cestě nedr­ží. Potom v klidu a tichu čes­ké­ho pseu­do­le­sa na Tro­jmez­nou a hurá más­líč­kem na jih kam až to jde podél Gegenba­chu. To dám ještě jed­nou! Ten­to­krát vystou­pám přes Tro­jme­zí na východ ke kótě 1360 m.n.m. a jedu odtud. V eufo­rii jsem sjel moc nízko a musel jsem se pro­bí­jet lesem mezi úvozy a poto­ky na již zná­mou cestu do údolí.

Byla to ale dneska pěkná šest­nác­ti kilo­me­t­ro­vá pro­cház­ka s luxus­ní­mi sjezdy v měk­kém sněhu. Skol!