Překvapivý Triebenfeldkogel

Dnešnímu výletu předcházel večer plný starostí a noční převracení se na lůžku. Už dlouho jsem nebyl tak bezradný při výběru vhodného kopečku pro naše telemarkové obcování. A to především díky přetrvávajícím nepříznivým podmínkám letošní zimy. Ve velehorách je vysoké lavinové nebezpečí, ve středních polohách byl sníh distribuován větrem do světových stran zcela nepředvídatelně kopec od kopce, ponechaje povětšinou hřebeny a hřbety holé, no a v předhůří už je opět zeleno. K tomu vyšší denní teploty a noční mrazy pomalu mění těch několik centimetrů čerstvoně z prachu na krustu. Být či nebýt, kameňačky či funglovky, na sever nebo jih, toť otázka? Reporty na rakouských backcountry fórech nepřibývají a Vláďa si vesele spinká. Chce to nějaké od větru kryté údolí nebo řídký lesík otočený na sever. Proč nemůže být v Čechách normální zima se sněhem za humny?

Údolí Královského potoka (Königsbach)
Údolí Královského potoka (Königsbach)

Jeden tajný tip bych měl. Triebenfeldkogel od chaty Bergerhube v údolí Triebental. Nebude to zřejmě žádná panorámat plná túra, má relativně krátký sjezd, ale splňuje podmínky. Pondělní parkoviště u nástupu zeje prázdnotou, kromě nás je tu ještě jeden vůz, který právě opouštějí dva staříci na skialpech. Údolí je pod sněhem, vrstva bohatá, sníh prachový. To se ovšem nedá říct o okolních kopcích, kde v exponovaných partiích všude vykukuje kleč. Nepátráme, neřešíme, nepřepínáme, ale uháníme lesní cestou k odbočce do malebného údolí potoka Königsbach.

Hřeben Brandnerkogel-Triebenfeldkogel
Hřeben Brandnerkogel-Triebenfeldkogel

Osamnělí projdeme celým údolím, sledujeme včerejší stopy od sněžnic. Stopa vede lesem a drží se koryta potoka, který několikrát křižujeme přes mostek z klád. Ve stínu se drží mráz. Tu a tam se stromy rozestoupí a oblé vršky nejbližších kopců vykouknou nad pocukrované smrčiny. Je to putování ztichlou zimní krajinou, jen potok se nechává rád mezi balvany slyšet. Ze snění mě vytrhne jiskřivá pláň na pastvinách Moaralm, když opustíme potok a strmým svahem cik-caky vykvačíme z lesa. Na západě se nám ukáže hřeben mezi Brand- a Triebenfeldkogelem a přímo u našich nohou se rozprostře idylické panoráma luk a smrkových remízků se salašemi, mezi nimiž vede jen několik málo stop. Nezdržujeme se tělesnými procedurami, jen část svršků putuje do batohu a v plném slunci vyhřívaje kožichy stoupáme do sedla Moartörl, které se utápí v moři modrojasu (viz úvodní fotka).

Vláďa v posledním tažení pod sedlem Moartörl
Vláďa v posledním tažení pod sedlem Moartörl

Letos poprvé mám tu čest si užít modré horské nebe plnými doušky. Přestože se sluníčko do jižních svahů zprudka opírá, teplota se drží na pěti stupních pod nulou a sníh zůstává prachový. Jen s narůstající výškou a expozicí terénu přibývá větrem utažených míst. Co mě příjemně překvapuje, jsou pěkné výhledy jak na jih k blízkým severním srázům žulových Triebenských Taur, tak na sever přes inverzí zahalené údolí Paltental k vápencovým štítům skupiny Gesäuse. Sedlo Moartörl odděluje hory Moarkogel a Triebenfeldkogel, z nichž teď každá nastavuje zcela odlišnou tvář. Zatímco na východě z holého vyfoukaného hřebenu vystupuje tráva a kamení, na západě nás s otevřenou náručí vítá řídkým lesem porostlý severovýchodní svah „našeho“ kopce plný závějí.

Ze sedla Moartörl zbývá 200 metrů převýšení SV hřbetem na Triebenfeldkogel
Ze sedla Moartörl zbývá 200 metrů převýšení SV hřbetem na Triebenfeldkogel

Pofukuje studený větřík, jak se člověk nehýbe, je frišno. Ukryti mezi prvními stromy doplňujeme tekutiny a připravujeme se na zteč vrcholové pyramidy. Necháme se zlákat zavátou stopou doprava do lesa. Žel se ukazuje, že je to stopa sjezdová. Mezi stromy je málo místa na stoupání v otočkách a přímo to nejde. Shora se sype spousta prachového sněhu. Snažím se stoupat bokem, ale je to šlapání vody. Žádné dno, krok nahoru a sesun zpátky. Sisyfos supí. Dolů to bude super jízda, až zmizíme v tomhle vykutáleném lesíku, který mám konečně pod sebou.

Vláďa na vršku Triebenfeldkogelu
Vláďa na vršku Triebenfeldkogelu

Tradičně v drobátko pomalejším čase než je předepsáno, stojíme na vrcholovém hřebeni a zíráme na defilé vůkol (klikni). Blízké i vzdálené kopce rozmanitých tvarů jsou nám soudruhy při obědě. Na protějším hřebenu zahlédneme v úbočí vyzývavou stopu, která začíná v neznatelném sedélku mezi horami Gamsmauer a Moarkogel a mizí dole v Roßegggraben. Že by příští cíl? Na oslavu neproflákaného dne si připíjíme nefiltrovanou vyšebrodskou dvanáctkou od Jakuba. Hore zdar!

Když nikdo nenabrousí otupené ostří, je třeba přidat více sil, moudrost však zmůže mnohem víc.

– Kazatel 10,10

Jedeme dolů. Mám v rukávu variantu sjezdu až na Roßeggalm a pak teprve vystoupat ze severu na Moartörl a sjet dolů na louky. Vláďa je ale nezadržitelný a sleduje nejstrmější lajnu. To je správně, protože hluboká prašanová peřina udržuje rychlost na příjemné úrovni a slalom mezi stromy nenahání hrůzu. Jak to říká Honza Auer, prostě nirvána?! Konečně okoušíme skutečný prašan s adekvátní výzbrojí. Dvě stě výškových metrů z vrcholu poskládaných do ladných zatáček mezi kmeny vysokohorské smrčiny. Není to vůbec předpokládaný boj o život, ale zážitek, na který se nezapomíná. Chvíle, kdy život plyne s nevšední lehkostí a elegancí. Jen dvě věci jsme prokoučovali: nestihli udělat žádnou pořádnou fotku a narazili na svážnici zbytečně brzy pod sedlem.

Kolem sedla větrem utažený sníh vyžaduje ostražitost
Kolem sedla větrem utažený sníh vyžaduje ostražitost

Teď nás čeká zábava číslo dva. Slovy odborníka: degradujicí vrstva prachového sněhu na starším zpevněném podkladu. Pláně široké a tak málo stop! Sice jsem hned v úvodu hodil tlamu, přesto je to krása.

V odpoledním slunci sedlý prašan
V odpoledním slunci sedlý prašan

Jede to jako po vrstvě másla, nemůžeme se nabažit a nechápeme, proč jsou stopy jen uprostřed údolí, když se z něho zvedá množství panenských úbočí. Loučky jsou tu naskládány pod sebou, takže stačí z konce jedné pláně pohodlně stoupat takřka po vrstevnici, aby se člověk ocitl na horním okraji druhé. Když dosáhneme prvního remízku, jednomyslně schvalujeme další stoupání po levoboku.

Moaralm jak po másle
Moaralm jak po másle

Ach to je easy! Takto si představuji backcountry terény v Emérice. Přehršel mírných stoupání následovaných o něco strmějšími sjezdy, hafo jich v jednom (odpole)dni. Žádné obštrukce se stoupacími pásy, nýbrž plná důvěra v „traction pattern base“ neboli šupiny pod botou, které ve správném typu sněhu dovolí stoupat svahem do pětadvaceti stupňů sklonu. Proč se tento technický zázrak nepoužívá v Evropě třeba u „turistických“ skialpových lyží, zejména Vláďovi nejde do hlavy. Proto už spřádá text dopisu firmě Hagan, ve kterém je chce popíchnou novým směrem.

Poslední loučka a pak už lesní cesta k chatě Bergerhube
Poslední loučka a pak už lesní cesta k chatě Bergerhube

Salaše necháváme za sebou a při dlouhé jízdě šusem lesní cestou mi náramně ztuhnou stehna. Na parkovišti potkáváme traktor s radlicí, jak stoupá pluhovat lesní cestu, kterou jsme sjeli. To bychom měli jak se říká akorát. Triebenfeldkogel překvapil. Skol!

2 komentáře u “Překvapivý Triebenfeldkogel

  1. Dlužno dodat, že přeqapil jen a jen příjemně. Pro mě to bylo skutečně „top“ poježdění mezi všemi dosavadními „loučkařskými“ zážitky. Skol! ….a příště zas. TK

Napsat komentář