Slunce firn a Roßkogel

Vycház­ka jak malo­va­ná zakon­če­ná sjez­dem s pano­rá­ma­ty, to byl dneš­ní Roß­ko­gel s Vlá­ďou. Při nápo­ru slun­ce jsme víc než kdy jindy zaku­si­li, že jarní lyžo­vá­ní je to nej­lep­ší a záro­veň může být to nej­hor­ší v celé sezó­ně. Kdo na jaře jezdí, urči­tě ví o čem mlu­vím. Brzy po ránu nesjízd­ný tvrdý led, zamrz­lé arte­fak­ty břeč­ky z před­cho­zí­ho dne ve formě tvr­dých úlom­ků, kole­jí a vln, které člo­věk lyžu­je s poci­tem roz­pa­či­tos­ti a neo­hra­ba­nos­ti bez ohle­du na to, jak dobrý lyžař ve sku­teč­nos­ti je.

A potom, okolo půl jede­nác­té či jede­nác­té hodi­ny, jarní sníh začí­ná povo­lo­vat, měk­nout. A lyžař se začí­ná uvol­ňo­vat, relaxovat.

Lyžování se mění z povinnosti v čisté potěšení.

Okno pří­le­ži­tos­tí se ote­ví­rá doko­řán a my jím krás­ný­mi rych­lý­mi oblou­ky vklouzne­me na svahy plné pod­daj­né­ho sněhu. Ale­spoň na pár hodin, zdá se to lepší a lepší a lepší.

Až, nikoliv z nenadání, ne všude najednou, ale takřka nezměřitelně, postupně jde sníh k šípku!

Pod neú­pros­nou silou odpo­led­ní­ho dub­no­vé­ho slun­ce se sníh změní z měk­ké­ho na pří­liš měkký, mokrý, hlu­bo­ký, mizer­ný… A tak nazpá­tek lyžu­je­me v zápla­vě břeč­ky s vědo­mím, že jsme se býva­li měli vrá­tit o hodi­nu dřív. Zkrát­ka kla­sic­ké jarní podmínky.

Znalci se nevydávají na svah zbytečně brzy

Nám to pro­blém nedě­lá, pro­to­že nera­di ráno vstá­vá­me a navíc to máme za sně­hem přeci jen kou­sek dál než lyžní­ci míst­ní. Znal­ci také nema­jí potře­bu lyžo­vat do zápa­du slun­ce. V tomto ohle­du ovšem poně­kud pokul­há­vá­me. Správ­né nača­so­vá­ní je napros­tý základ. Zejmé­na pozdě na jaře, víc než kdy jindy, kva­li­ta zážit­ku z jízdy závi­sí na správ­ném časování.

Není to jen o tom dát svahům hodinku k dobru aby mohly změknout. Stejně důležité je to, kde se bude jezdit.

Stra­te­gie je jed­no­du­chá: násle­duj slun­ce. Na sever­ních sva­zích vydr­ží sníh déle, víc se tam kumu­lu­je, zůstá­vá déle stu­de­ný a pra­cho­vý, lyžu­je se parád­ně… v zimě, bez deba­ty. Jenže na jaře nejsou sever­ní svahy potě­še­ním. Fir­no­vač­ku je potře­ba začí­nat na východ­ních sva­zích a postup­ně se v prů­bě­hu dne pře­sou­vat za slun­cem k zápa­du. Nad­moř­ská výška hraje také důle­ži­tou roli. Sně­ho­vé pod­mín­ky jsou vždyc­ky lepší o pár sto­vek metrů výš.

Začátek firnové sezóny se odvíjí od počasí.

Aby sníh „zfir­no­va­těl”, chce to ale­spoň týden dva po sobě jdou­cí jasné mra­zi­vé noci a slu­neč­né dny s tep­lo­tou nad nulou. Sně­ho­vá pokrýv­ka pod vli­vem cyklu den­ní­ho tání a noč­ní­ho mrz­nu­tí začne měnit svoji vnitř­ní struk­tu­ru. Malin­ké šes­ti­bo­ké sně­ho­vé krys­ta­ly se roz­pus­tí ve vodu, která se přes noc pře­mě­ní v hro­ma­du vol­ných zrn ledu. Ide­ál­ní firn nave­nek půso­bí same­to­vým a uhla­ze­ným dojmem, něko­lik cen­ti­me­t­rů na povrchu jako máslo, pod ním pevný zmrz­lý základ. Lyže v tako­vém sněhu nád­her­ně drží, pro­hý­bá se a točí. Kon­zis­ten­ce a per­fekt­ní ryt­mus pře­cho­du z oblou­ku do oblou­ku jaký se málo kdy pove­de. Poezie pohybu…

Z pohledu lavinového rizika je jarní firn obecně řečeno bezpečnější než čerstvý zimní sníh.

Bez­peč­něj­ší zna­me­ná, že se túra naplá­nu­je na sjezd během poled­ne, kdy je sníh změ­k­lý, ale ještě není mokrý do hloub­ky. Zlaté pra­vi­dlo zní: pokud je lyžo­vač­ka dobrá, svah bude prav­dě­po­dob­ně bez­peč­ný. Pozdě odpo­led­ne se ale věci mohou mít zcela jinak. Jakmi­le se ze sněhu stane hlu­bo­ká břeč­ka, má ten­den­ci ujíž­dět klid­ně i v celé vrst­vě v podo­bě nepří­jem­ných zákla­do­vých lavin.

Pama­tuj. Správ­né nača­so­vá­ní je bazál. Postu­puj za slun­cem. Naplá­nuj si den tak, abys vysně­ný svah sjíž­děl hodin­ku či dvě po tom, co se na něj dosta­lo slun­ce. Jakmi­le zvlád­neš tento trik, jaro se stane tvojí oblí­ne­nou lyžař­skou sezónou.