Nová sezóna začala co do přísunu sněhu celkem slibně. Dalo by se souznít se slovy klasika:
Listopadový písně od léta už slýchám, vítr ledový přinesl je k nám, tak mě nečekej, dneska nikam nepospíchám, listopadový písni naslouchám.
O to větší radost mám, že jsme vyjeli nepospíchat společně s Vláďou. Sněhový podklad se teprve pomalu vytváří, vsadili jsme proto ještě na jistotu zázemí zavřeného skiareálu, přeci jen díry do skluznic našich lyží dobrovolně vyrývat nebudeme. A když to půjde ve volném terénu, bude to malý listopadový bonus.
V údolí jako obvykle touto dobou zeleno. A také silnice suchá. To je dnes vskutku velmi důležité, protože nová navigace, jejíž vtipné kousky ještě neznám, nás vedla nejrychlejší trasou, aniž by přitom započítala nejvyšší možnou rychlost při průjezdy horských sedel po silnicích třetí třídy, kterých nám do cesty postavila hned několik. Na druhou stranu jsme se podrobně seznámili s nástupy možných loučkařských túr v regionu Mostviertl, které rádi příště podnikneme!
Zcela jiná situace panovala o necelý kilometr výš. Tady už paní zima drží opratě pevně v rukách! Všude čerstvě naprášíno a tak na nic nečekáme a uháníme do sedla In der Höll, odkud lačnými pohledy sjíždíme dosud panenský svah, který vede od Lackerplan. Za provozu areálu slouží coby kárvinková štreka, dnes neupraveno. Rychle stoupáme, jelikož na parkovišti stála zaparkovaná auta ranních nedočkavců panenských svahů. A jak jsme tušili, v polovině našeho výstupu jede svahem malá skupinka, tak už odpaňováka mít nebudeme. Prostoru je ale dost. Nádhera. Po půl roce. Znovu v hlubokém. Netknutém. Po sjezdu padá další volba na protější červenou sjezdovku Häsingabfahrt, která je taky zaprášená, neupravená a jsou v ní jen dvoje stopy.
Máňo, Ty seš nějakej rozpohybovanej, já se dnes stěží ohýbám, počkej na mě.
Wow! Taky dobrý. Lýžníků pomalu přibývá, naštěstí jich většina táhne na Hochkar. My máme rádi klid a svačinku si užíváme stranou na hřebínku co vede k vrcholu Schmalzmauer. Je zajímavé, rozptýlené světlo. V závětří popíjíme čaj a čumíme přes údolí na zasněžený Hochschwab, Rax a Schneeberg.
Mezitím nám někdo vykreslil stopu ze Schmalzmaueru. Taky jsme o tom uvažovali. Tvar stopy ale prozradil boj jezdce s krustou a tanec mezi kamením. Rozhodnutí věnovat se ve zbytku odpoledne čistě sjezdovým radovánkám je to jediné správné. Slunce pomalu zachází za hory a pasáci pečou brambory. Ne to není kouř skomírajícího ohýnku, to se z nedalekého gasthofu line vůně Leberknödelsuppe. Sakra, otevřeno mají jen pro personál..
Buďte první! Přidejte komentář