V difuzi na Hochkar

Nová sezó­na zača­la co do pří­su­nu sněhu cel­kem slib­ně. Dalo by se souznít se slovy klasika:

Lis­to­pa­do­vý písně od léta už slý­chám, vítr ledo­vý při­ne­sl je k nám, tak mě neče­kej, dneska nikam nepo­spí­chám, lis­to­pa­do­vý písni naslouchám.

O to větší radost mám, že jsme vyje­li nepo­spí­chat spo­leč­ně s Vlá­ďou. Sně­ho­vý pod­klad se tepr­ve poma­lu vytvá­ří, vsa­di­li jsme proto ještě na jis­to­tu záze­mí zavře­né­ho ski­a­re­á­lu, přeci jen díry do skluz­nic našich lyží dob­ro­vol­ně vyrý­vat nebu­de­me. A když to půjde ve vol­ném teré­nu, bude to malý lis­to­pa­do­vý bonus.

V údolí jako obvykle touto dobou zele­no. A také sil­ni­ce suchá. To je dnes vskut­ku velmi důle­ži­té, pro­to­že nová navi­ga­ce, jejíž vtip­né kous­ky ještě neznám, nás vedla nej­rych­lej­ší tra­sou, aniž by při­tom zapo­čí­ta­la nej­vyš­ší mož­nou rych­lost při prů­jezdy hor­ských sedel po sil­ni­cích třetí třídy, kte­rých nám do cesty posta­vi­la hned něko­lik. Na dru­hou stra­nu jsme se podrob­ně sezná­mi­li s nástu­py mož­ných louč­kař­ských túr v regi­o­nu Most­vier­tl, které rádi příš­tě podnikneme!

Zcela jiná situ­a­ce pano­va­la o nece­lý kilo­me­tr výš. Tady už paní zima drží opra­tě pevně v rukách! Všude čer­s­tvě naprá­ší­no a tak na nic neče­ká­me a uhá­ní­me do sedla In der Höll, odkud lač­ný­mi pohle­dy sjíž­dí­me dosud panen­ský svah, který vede od Lac­ker­plan. Za pro­vo­zu are­á­lu slou­ží coby kár­vin­ko­vá štre­ka, dnes neu­pra­ve­no. Rych­le stou­pá­me, jeli­kož na par­ko­viš­ti stála zapar­ko­va­ná auta ran­ních nedo­čkav­ců panen­ských svahů. A jak jsme tuši­li, v polo­vi­ně naše­ho výstu­pu jede sva­hem malá sku­pin­ka, tak už odpa­ňo­vá­ka mít nebu­de­me. Pro­sto­ru je ale dost. Nád­he­ra. Po půl roce. Znovu v hlu­bo­kém. Netknu­tém. Po sjez­du padá další volba na pro­těj­ší čer­ve­nou sjez­dov­ku Häsin­ga­b­fa­hrt, která je taky zaprá­še­ná, neu­pra­ve­ná a jsou v ní jen dvoje stopy.

Máňo, Ty seš něja­kej roz­po­hy­bo­va­nej, já se dnes stěží ohý­bám, počkej na mě.

Wow! Taky dobrý. Lýž­ní­ků poma­lu při­bý­vá, naštěs­tí jich vět­ši­na táhne na Hoch­kar. My máme rádi klid a sva­čin­ku si uží­vá­me stra­nou na hře­bín­ku co vede k vrcho­lu Schmal­zmauer. Je zají­ma­vé, roz­ptý­le­né svět­lo. V závět­ří popí­jí­me čaj a čumí­me přes údolí na zasně­že­ný Hochschwab, Rax a Schneeberg.

Mezi­tím nám někdo vykres­lil stopu ze Schmal­zmaue­ru. Taky jsme o tom uva­žo­va­li. Tvar stopy ale pro­zra­dil boj jezd­ce s krus­tou a tanec mezi kame­ním. Roz­hod­nu­tí věno­vat se ve zbyt­ku odpo­led­ne čistě sjez­do­vým rado­ván­kám je to jedi­né správ­né. Slun­ce poma­lu zachá­zí za hory a pasá­ci pečou bram­bo­ry. Ne to není kouř sko­mí­ra­jí­cí­ho ohýn­ku, to se z neda­le­ké­ho gastho­fu line vůně Leberk­nö­del­sup­pe. Sakra, ote­vře­no mají jen pro personál..