Vycházka na Breimauer

Jsou prázdniny a nastal čas provětrat půlky a Madly novou skitouringovou výbavičku. Přemlouvání na telemark jsem vzdal, ale třeba se k němu jednou vrátí až zjistí, že všechno, co opravdu potřebuje znát, se naučila v mateřské škole. Jen doufám, že nám postupně nezačnou konvertovat k alpskému stylu další členové našeho družstva. Výběr vhodných kopečků pro testovací túru nám ulehčil lenivý Adam, který ráno odmítl vylézt z pelechu, tudíž se nemusíme ohlížet na specifické potřeby splitboardisty. Volba padla na šestnáct set metrů vysoký kopeček Breimauer v předhůří Ybbstálských Alp, ke kterému vedou mírně ukloněné loučky střídané několika málo lesními úseky.

Celou cestu k nástupu túry teploměr v autě systematicky klesal, až se v Taschelbach ustálil na úctyhodných minus dvanácti stupních Celsia. Společně s vymetenou oblohou a zařícím sluníčkem vyvstává otázka, zda se přes noc zmrzlý sníh stačí přes den přeměnit v hrubozrnný.

Madla si ze zmrzlého podkladu nic nedělá (Hochbaueralm)
Madla si ze zmrzlého podkladu nic nedělá (Hochbaueralm)

Zpočátku se nemůžeme rozejít. Na první loučce se musíme vrátit pro zapomenuté sluneční brýle a v prvním lesíku zas Ája vyřizuje každou chvíli telefonáty s celým světem. Od Hochbaueralm už to ale celkem slušně odsýpá.

Manko nemrač se!
Manko nemrač se!

Strmé stinné pasáže dělají holkám malinko potíže. Ája má úzké pásy a Madla ještě nemá cvik, jak stoupat na pásech v prudším terénu. Upřímně ale dneska by se haršajsny hodily. Po několika malých osobních prohrách a výhrách stojíme na náhorní planině Feldwies. Planina je vyfoukaná, z pod sněhu vykukují fleky trávy a skaliska. Pod jedním z nich zřizujeme dočasný svačinový tábor a vyhříváme se na sluníčku.

Náhorní plošina je tristně vyfoukaná
Náhorní plošina je tristně vyfoukaná

Následuje pozvolné stoupání přes muldy a smrkové remízky až k vrcholovému hřebínku. Hledání cesty je zábava, obzvláště s pocitem vědomí, že dneska nezakufruji, jako se mi to stalo před dvěma lety.

Každá má svojí půlku
Každá má svojí půlku

Na závětrných stranách smrčin je sníh doslova a do písmene nakupený do obřích závějí. Díky tomu, že jsou jednotlivé kupy zmrzlé, máme je za přírodní skikrosovou dráhu.

Tady vítr ukládal sníh z plání
Tady vítr ukládal sníh z plání

Už tu máme poslední loučku a s ní se nám otevírá pohled do všech světových stran. Název Breimauer člověk plně pochopí až nahoře. Samotný vrcholek totiž ostře rozděluje pozvolné pastviny na západě od strmých, pár set metrů vysokých skalních stěn na východě.

Pod vrcholem Breimauer
Pod vrcholem Breimauer

Výhled odtud opravdu stojí za to. Není to jediný kopec v okolí, který nabízí takové panoráma, ale na rozdíl od přelidněné sousední Gemeindealpe, zde si ho můžete vychutnat o samotě. Rozpoznáváme kopečky, na kterých jsme naposledy v létě zanechali otisky svých pohorek.

Na té špičce jsme v létě bivakovali!
Na té špičce jsme v létě bivakovali!
Ötscher Madla Ája
Ötscher Madla Ája

Z bližších kopců rozeznáváme Dürrenstein, Scheiblingstein, Kleiner Ötscher a samozřejmě impozantní jihozápadní srázy místního Řípu, hory Ötscher. Když mluvím o Řípu, tak záměrně. Název Ötscher je totiž slovanského původu a jeho dnešní podoba je německou zkomoleninou původního praděd či praotec. Že je sněhu opravdu málo, prozrazuje kleč a kamení v jinak normálně vysněžených žlebech, které patří k náročnějším sjezdům z Pradědu. Zde je slíbené panoráma.

Deska ne a né zfirnovatět
Deska ne a né zfirnovatět

Po dobré hodince mrcasení a dojídání zásob na vrcholku (Madlo, Tobě ale na čerstvém vzduchu chutná!) podnikám zkušební jízdu, dámy mezitím uklidí veškeré haraburdí. Začíná se tvořit milimetrová vrstvička firnu. Přestože je svah otočený na jih a hodinky ukazují půl druhé, díky rannímu mrazu by sluníčko potřebovalo více času.

Ten batoh se jen zdá být velký
Ten batoh se jen zdá být velký

Sledujeme starou stopu, která elegantně vybírá spád v mírně svažitých pasážích tak, abychom nemuseli ťapkat. Než se nadějeme, stojíme na křižovatce k západnímu hřebeni Gemeindealpe. Daří se několik obloučků v měkkém sněhu poblíž lesa, ale to už nás pohltí sněžnicemi rozhamtaná stopa v lese, která ústí na Hochbaueralm. Já bych sněžničáře mlátil klackem, když jsou líní šlapat vlastní stopu a ničí lyžařskou. V poslední době se proti nim na rakouských skialpinistických fórech zvedá vlna nevole. Že by obdoba tuzemské reality pěšáky zničených běžkařských stop?

Pohodička ten skitúrink
Pohodička ten skitúrink

Ani poslední svah nám nenadělil měkký hrubozrnný sníh. Vysíláme Madlu jako předjezdce do panenské části louky poblíž lesa. Jede dost opatrně. „Musíš to nechat trochu rozjet, aby sis užila obloučky“, radím a hledím, jak její lehoučká postava nadskakuje na zmrzlých vlnkách nafoukaného sněhu. Na vlastní kůži vzápětí zjistím, že ani já nemám lyže stavěné na jízdu po tvrdé sjezdovce. Musím říci, že Madla to z nás zvládla na jedničku!

Musíš to nechat trochu rozjet
Musíš to nechat trochu rozjet

V lese byla legrace. Zatímco Ája plužila kdesi mezi stromy, s Madlou už jsme byli na mýtince u hájovny. Ve stínu se tu zázrakem udržel prašan, tak jsme se do toho trochu opřeli. Dole čakám na Madlu. Už se řítí a volá: „Tati, kde jsi?!“. Tu jí jedna ze závějí vymršťuje do vzduchu. Z mého úhlu se zdá, že skončí obkročmo na prvním stromě jako Jirka Macháček ve filmu Jedna ruka netleská. „Madlo brzdi!!“.

Hotovo!
Hotovo!

Napsat komentář